být dospělý je zvláštní...
Asi každý si pamatujeme na dobu, kdy nám bylo 6, 10, 13 nebo 15 let a strašně jsme si přáli být dospělí . Představovali jsme si, jak budeme venku dlouho do noci, budeme pít alkohol a budeme si dělat úplně co chceme, aniž by nám v tom rodiče mohli nějak zabránit. A když nám konečně padlo těch 18 let, kromě toho, že jsme si mohli udělat řidičák a legálně si koupit alkohol nebo chodit na akce, které byly jen pro dospělé, se toho vlastně moc nezměnilo. Stále jsme chodili každý den do školy a v hlavě jsme se svým způsobem stále cítili jako děti – protože jsme stále byli děti. Každý jsme někdy říkali, že až konečně vypadneme ze střední, už nás ve škole nikdy nikdo neuvidí a budeme si jen užívat , cestovat , chodit na party , budeme si každý den dělat, co chceme a přece nebudeme mít děti. To vše jsme ale mohli říkat jen do doby, kdy jsme byli schovaní pod střechou naší školy a "chránění" před realitou venkovního světa , "chránění" před zodpovědností dospělosti – a tak se...