Way to selflove

 Poslední roky často přemýšlím nad tím, proč jsem stále ta špatná, ta horší. Přemýšlím nad tím, proč mě okolí vidí jako špatného člověka. V životě jsem nikdy neměla pocit, že jsem v něčem dobrá – a když už mi okolí na pár minut umožnilo si něco takového myslet, vzápětí přišel někdo lepší – moje sestra, sestřenice, kamarád/ka, spolužák/čka. Ve všem jsem skončila jako průměrná (někdy dokonce podprůměrná). Celý život jsem toužila po uznání, po obdivu, po pocitu, že jsem v něčem fakt dobrá, po utvrzení v tom, v čem jsem byla nejistá, po motivaci, která by mě nutila se dané věci dál věnovat a rozvíjet se. Místo toho se mi naopak dostávalo opakovaného utvrzení se v tom, že jsem ve všem ta horší, že to já jsem ta špatná. Že jsem ta líná, neschopná a ta, co je k ničemu. Že jsem ta divná, protože jsem neměla žádný normální vztah. Že jsem ta sobecká, protože nechci mít děti. Že jsem ta k ničemu, protože jsem nezvládla zkoušku na první pokus. Že jsem ta líná, protože nevydržím v práci ani týden v

 Proč články na blog začnu psát vždy když jsem naštvaná nebo je mi psychicky špatně, to je téma samo o sobě. Dneska je to ta první možnost a chci si tu s vámi popovídat o něčem, co mě štve už strašně dlouhou dobu. Pocit viny a neustálá potřeba si něco omlouvat a obhajovat se. Lidé v mém okolí ani moji rodiče v určitých věcech nikdy nebyli úplně respektující, což na mě mělo svým způsobem postupem času větší dopad, než jsem si původně myslela, že by mohlo mít. Tahle forma nerespektování postupně přerostla v časté pocity viny z naprosto běžných věcí. A bojovat s tím je mnohem těžší, než by se mohlo zdát. Postupem času jsem se cítila provinile za každou věc, se kterou mě okolí nebo rodiče konfrontovali a já měla pocit, že si to musím před nimi nějak omluvit, obhájit se, proč jsem to udělala. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen jakýsi vsugerovaný pocit uvnitř mě, postupně jsem ale zjistila, že se ode mě ta omluva a obhajoba skutečně očekává. A tyto situace se začaly objevovat opakovaně a