Way to selflove

 Vzhledem k tomu, že jsem si splnila takový svůj malý cíl - dosáhla jsem 1000 sledujících na svém profilu, ráda bych vám tu v krátkosti představila svoje plány do budoucna, co se vzdělání, duševního zdraví a zdravého životního stylu týče. Jsem člověk, který se opravdu rád vzdělává a získává nové znalosti - takové, které jsou v budoucnu použitelné. Ať už se jedná o jazyky, potraviny nebo psychiku. K osobnímu rozvoji a jakémusi domácímu vzdělávání ve zmíněných tématech mě vedli moji prarodiče, s nimiž jsem vždy horlivě řešila politiku, zdraví atd. Teď bych vám chtěla postupně představit takovou svojí pyramidu vzdělání a osobního rozvoje. Na vrcholu té mojí pyramidy samozřejmě není nic jiného, než moje aktuální vysokoškolské studium , které bych rozhodně chtěla úspěšně dokončit - a to i přesto, že si postupem času uvědomuji, že ekonomika a management je poměrně složitý obor, co se myšlení a osobního pohledu na problémy týče. I tak ale studují ráda, jen to konkrétně v mém případě vyžaduj

Jsem ten starší sourozenec - mám o 5 let mladší sestru. A musím říct, že čím jsme starší, tím hůř spolu vycházíme. Já jsem povahově a osobnostně spíš po mamce, sestra spíš po tátovi. A i tyhle povahové rysy u nás způsobují mnohé rozepře. Každopádně povaha ale není to, o čem chci dneska mluvit. Dřív jsem si jako starší sourozenec připadala celkem dobře, sestra byla malá a rodiče se mnou tudíž jednali férově jako s tím rozumnějším dítětem. To se ale postupem času změnilo. Posledních pár let mám pocit, že mě vnímají spíš jako zátěž, která jim přináší jen starosti. To, co mě v mládí zakazovali, mojí sestře povolí, já na základce nemohla mít ani telefon, protože to přece bylo zbytečné, ale sestra ho měla hned. Já na střední nemohla mít ani datový paušál, přestože naše škola neměla wifi. Nemohla jsem mít do 18 ani bankovní účet, i přesto, že spolužáci už ho dávno měli. Rodiče vždy tvrdili, že to nepotřebuju, protože k čemu by mi to přeci bylo. Já vím, je jiná doba, ale už i v době, kdy jsem

 Když začala pandemie covidu, vážila jsem přibližně 57 kg, když jsem se po roce vrátila do školy, vážila jsem už 65 kg. V létě 2021 jsem si se svými 67 kg připadala už opravdu tlustá a po maturitě jsem se rozhodla to změnit. Radikálně. Začala jsem cvičit podle Pamely - někdy klidně i 3 hodiny denně. Každý den jsem nachodila 10 tisíc kroků. Později jsem si nakoupila sportovní oblečení, vybavení, suplementy pro sportovce a začala jsem zdravě jíst. Počítala jsem kalorie, vyřadila jsem sladké nápoje a následně i ostatní sladká jídla. Tenhle zdravý životní styl mi vydržel něco přes čtyři měsíce, všechno skončilo s nástupem na VŠ. A hádejte co - za ty čtyři měsíce jsem nezhubla ani kilo. Dala jsem do toho tolik dřiny, odříkání, plánování, byly dny, kdy jsem sotva stála na nohou a nic z toho . Následoval nástup na VŠ a s ním i razantní změna mého životního stylu. Nebyl čas na jídlo, do školy jsem s sebou nosila jen láhev s obyčejnou vodou a občas proteinovou tyčinku. Spoléhala jsem na to, že

 Ještě před pár lety byly psychické nemoci a problémy naprosté tabu - přitom je to nemoc jako každá jiná. Časem se z tohoto tabu stal ale nástroj, jak získat pozornost. Malé děti si na internetu stěžují (nebo spíš chlubí?), jaké mají deprese a úzkosti, jak se sebepoškozují atd. Svoje psychické problémy jsem nikdy nevyužila k tomu, abych získala pozornost. Nechtěla jsem o tom nikde mluvit, spíš jsem si připadala jako ta divná , ta co není normální . Když jsem poprvé navštívila psychologickou ambulanci, bylo mi 14-15 let, úplně přesně už nevím. Prošla jsem několika ambulancemi a sezeními, bylo to spíš takové povídání. Dělala jsem různé psychotesty a cvičení na dýchání a zahnání úzkostí - bez výsledku. Byla mi vystavena žádanka na psychiatrické vyšetření a doporučena jedna paní doktorka, která byla skvělá. Konečně jsem měla pocit, že někoho opravdu zajímá, jak se cítím a chápe mě. Paní doktorka zjistila, že trpím lehkou formou úzkostí a mám sklony k sociální fobii a uzavřenosti do sebe. N

 Ani nevím jak nebo kdy mě tento koncept napadl, ale mám to v hlavě již delší dobu. Vzhledem k tomu, že můj instagramový účet je založený hlavně na realitě a upřímnosti, přišlo mi fajn si tady s vámi popovídat alespoň tímto způsobem. Takže jsem se rozhodla, že občas sepíšu takovýto článek, kde nějak rozsáhleji odpovím na Vaše nejčastější dotazy, které se do storýček na instagramu prostě nevejdou. Tento první díl bych chtěla věnovat pouze dotazům týkajícím se vysoké školy. Mám sepsaných několik dotazů, které mi opakovaně přichází od doby, co jsem si založila svůj studygram. Tak pojďme na to! Plánovala jsi, že chceš jít na vysokou? To je pro mě osobně dost komplikovaná otázka. O tom, že budu chodit na VŠ jsem snila už od základní školy, ale spíš jsem v tom viděla takový ten vysokoškolský život, jak ho známe z amerických filmů. Bohužel realita je, alespoň v mém případě, tedy naprosto odlišná. Ale abych se vrátila zpět o otázce - na vysokou jsem chtěla jít už od základky, ale bylo to jenom

 I přesto, že jsem nevyrostla zrovna v nejbohatší rodině, nikdy jsem ostatním nezáviděla peníze, oblečení, drahé telefony atd. Odmalička jsem byla hodně skromný člověk, který nepotřeboval drahé věci. To se trochu změnilo s postupem času, kdy jsem si začala vydělávat sama a špatnou psychickou a sociální situaci jsem si začala nahrazovat nakupováním. To už je ale trochu jiný příběh. Tématem, kterému bych se chtěla tentokrát věnovat je závist . Sama sebe ale celý život považuji za dost závistivou osobnost. Věci, které ostatním závidím, ale nejsou hmotné. Závidím ostatním, že mají rádi sami sebe, cítí se dobře ve svém těle a jsou se sebou po všech stránkách spokojení. Že mají rádi i svoje nedokonalosti. Že se nebojí vyjít v plavkách na koupaliště. Že si nemusí zakrývat obličej make-upem. Že se můžou sami na sebe podívat do zrcadla a říct si, jak jim to dnes sluší. Závidím ostatním, že mají partu kamarádů, kterým mohou plně důvěřovat, kteří je podpoří za každé situace, kteří táhnou za jeden