závidím ostatním že..

 I přesto, že jsem nevyrostla zrovna v nejbohatší rodině, nikdy jsem ostatním nezáviděla peníze, oblečení, drahé telefony atd. Odmalička jsem byla hodně skromný člověk, který nepotřeboval drahé věci. To se trochu změnilo s postupem času, kdy jsem si začala vydělávat sama a špatnou psychickou a sociální situaci jsem si začala nahrazovat nakupováním. To už je ale trochu jiný příběh.

Tématem, kterému bych se chtěla tentokrát věnovat je závist. Sama sebe ale celý život považuji za dost závistivou osobnost. Věci, které ostatním závidím, ale nejsou hmotné.

Závidím ostatním, že mají rádi sami sebe, cítí se dobře ve svém těle a jsou se sebou po všech stránkách spokojení. Že mají rádi i svoje nedokonalosti. Že se nebojí vyjít v plavkách na koupaliště. Že si nemusí zakrývat obličej make-upem. Že se můžou sami na sebe podívat do zrcadla a říct si, jak jim to dnes sluší.

Závidím ostatním, že mají partu kamarádů, kterým mohou plně důvěřovat, kteří je podpoří za každé situace, kteří táhnou za jeden provaz a zároveň, se kterými nepřijdou o žádnou srandu. Mohou s nimi podniknout cokoliv a nic je nebrzdí. Že mají někoho, kdo se umí bavit se vším všudy, s kým mají společné zážitky a zároveň někoho, kdo je nikdy za nic neodsoudí.

Závidím ostatním, že nemají trust issues. Že nemají problém začít někomu důvěřovat dříve než po pěti letech. Že se nebojí se někomu svěřit. Že se nebojí, že budou každému připadat divní. Že nemají strach, že se jim každý vysměje nebo je odsoudí za jejich pocity, zážitky nebo problémy.

Závidím ostatním, že mají někoho, kdo je má rád. Někoho, kdo je miluje a dal by jim celý svět. Někoho, kdo by pro ně byl ochotný změnit celý svůj život, obětovat všechno. Někoho, s kým mohou sdílet úplně cokoliv, ať se děje, co se děje. Někoho, s kým mají něco společného.

Závidím ostatním, že vědí, jaké to je mít otcovskou lásku. Já jsem sice z úplně rodiny a mám otce, ale nikdy jsem si asi úplně neměla tátu. Závidím ostatním, že mají tátu, který je podporuje, věří jim, naslouchá a věnuje se jim. Vždycky jsem toužila po tom, být „tátova holčička“. Já tohle za celý život nepoznala a nejspíš už je pozdě. Místo toho se setkávám s totálním nepochopením, možná až skoro s posměchem.

Závidím ostatním, že mají zážitky, vzpomínky, které jim přináší radost a pozitivní energii a ne jen bolest a utrpení. Že mají místa a písničky spojené s něčím skvělým, co zažili, na co rádi vzpomínají. Já mám spoustu vzpomínek, negativních. Pozitivní věci mám mnohdy spíš v mlze nebo začaly jako něco super, ale skončily tím, že mě složily na kolena.

Závidím ostatním, že se nebojí vyjít z domu. Že nemají každou chvíli pocit, že za nimi někdo jde, že je někdo pronásleduje. Že nemají pocit, že každý, koho potkají, je chce okrást, znásilnit, zabít. Že se nemusí bát každého, kdo se na ně podívá, každého, s kým navážou oční kontakt.

Závidím ostatním, že nemají strach vyjít ze své komfortní zóny. Někam vyrazit, zkusit něco nového, prostě se hecnout. Že nemají strach ze změn. Že nemají strach z toho, co by si o nich mysleli. Že mají rádi, když jim adrenalin proudí v žilách při každé šílenosti, která je napadla deset minut zpět a hned hledají způsoby, jak jí realizovat.

Závidím ostatním, že pořád nad vším nepřemýšlí kolem dokola a nesnaží se číst mezi řádky. Overthinking je můj secret skill, ale můj život by byl nejspíš mnohem jednodušší, kdyby můj mozek nevěděl, co to je. Vždycky se snažím ve věcech něco najít, vyčíst tam něco, co tam možná ani není.

Závidím ostatním, že si plní sny. Že si jdou tvrdě za svými cíli a nestojí zaseklí na jednom místě. Že se chaoticky neplácají tam a zpět, ale mají to v hlavě srovnané a před sebou mají jasnou vizi o tom, co chtějí a jak toho chtějí dosáhnout. A daří se jim. Závidím jim každý malý krůček vpřed, ať už je jejich snem nebo cílem cokoliv.

Závidím ostatním, že mají štěstí. Mě celý život provází smůla a co může, tak to se vždy naschvál pokazí. Život mi hází klacky pod nohy kde se dá. Vždycky když se na něco těším, tak se to pokazí. Když se o něco snažím, tak se to pokazí, ať na tom dřu sebevíc tvrdě. Závidím lidem, kterým všechno vychází, mnohdy i bez toho, aby pro to museli cokoliv udělat.

Závidím ostatním, že nemusí spát deset hodin denně jen proto, aby utekli od reality. Že nemusí pak celý den přemýšlet nad tím, co se jim zdálo, protože to bylo tisíckrát lepší než realita. Že nemusí ráno brečet do polštáře po zjištění, že to co jim celou noc připadalo jako realita, byl v závěru jenom krásnej sen. Že pak celý den nechodí jako mrtvola, která má v hlavě jen ten sen, co se jí zdál a přehrává si ho pořád dokola.