proč nesnáším Vánoce?

 Už několikrát jsem se na instagramu zmínila, že co se týče Vánoc, jsem úplný Grinch a nenávidím cokoliv, co je s nimi byť jen trochu spojené. A protože je to věc, na kterou jste se mě často ptali vzhledem k tomu, že mít takovou nenávist k Vánocům asi není úplně obvyklé, rozhodla jsem se o tom napsat místo příspěvku rovnou celý článek.

Přemýšlela jsem, jak bych tohle téma měla správně uchopit, aby to bylo pochopitelné pro všechny a rozhodla jsem se, že nejlepší bude rozepsat vše v jednotlivých bodech co a proč mi vadí.

Nechci moc protahovat úvod, takže to vezmu zkrátka. Vánoce nesnáším už opravdu od dětského věku, řekněme, že někdy od doby, kdy jsem pochopila, že žádný Ježíšek neexistuje a zároveň jsem začala mít takový ten všeoecný rozum a přehled (troufnu si říct, že okolo takových 12 let), v tomto věku se u mě začaly také postupně rozvíjet psychické poruchy a začala jsem na sobě vidět první projevy, jen jsem tomu v tomto věku nedávali žádnou váhu. Začaly mě trápit úzkosti, stres a nevolnosti, které se stupňovaly právě v období jakýchkoliv svátků - Velikonoce, narozeniny, Mikuláš, Vánoce, Silvestr.

Trvalo několik let, než jsem začala navštěvovat psychologa a začala jsem se vzdělávat v oblasti wellbeingu a psyychického zdraví. Postupně jsem si začala uvědomovat, jaký nátlak byl na moje citlivé malé já vyvíjen a jaké následky to ve mně zanechalo. A to je přesně to, čemu chci tento článek věnovat.

Teď už se ale vrhnu na jednotlivé body.

Návštěvy

Návštěvy jsou nejspíš téma samo o sobě a věřím, že zrovn v tomto se se mnou ztotožní nemalé množství lidí. Nikdy jsem neměla ráda žádné návštěvy, nejraději jsem vždy trávila čas v klidu a o samotě, kdy jsem si mohla organizovat vše tak, jak chci já a ne se někomu přizpůsobovat. Rodinné návštěvy, oslavy a sešlosti nesnáším odmalička. Všechny ty hloupé otázky, ty trapné chvíle, kdy si spolu nemáte, co říct a tak jen sedíte a koukáte na sebe. Vždy o svátcích jezdíme k babičce, kde se sejde celá rodina, máme sváteční oběd, rozbalování dárků atd. Nemám s touhle částí rodiny zrovna nejlepší vztahy, protože na mě měli vždy hloupé a hlavně zbytečné otázky a připomínky k mému vzhledu, chování, lidem, se kterými se stýkám a podobně. Nechci nikomu vysvětlovat, proč nemám kluka, proč mám takovou barvu vlasů nebo se chlubit, jak mi to ve škole nejde a procházím s odřenýma ušima. Nemám na to nervy a nechápu, proč bych někomu měla říkat něco, co nechci. Je mi úzko už jen když na to pomyslím.

Jídlo

Netrpím PPP ani žádnou jinou poruchou spojenou s jídlem. Jediný problém, který mám už roky je, že nedokážu jíst před velkou skupinou lidí a je jedno, jestli jsou to cizí lidi, spolužáci nebo moje vlastní rodina. Prostě mám pocit knedlíku v krku přes který se nedostane ani sousto, a když náhodou jo, hned se vrací. Nedokážu to. Na rodinných vánočních sešlostech bylo moje (ne)jedení vždy žhavým tématem, kdy jsem ani nemohla jíst v jedné místnosti se zbytkem rodiny, abych dokázala něco sníst. Rodiče dostávali od zbytku rodiny poznámky na to, jak mě vychovali, že ze mě bude anorektička. Že toho nadělám, když si tam nedám kilo cukroví jako moje sestřenice.

Dárky

Nebaví mě nakupovat a dávat dárky a ani je dostávat. Nesnáším to. Vždy mi dávalo zabrat vymyslet, co komu koupit, ať už šlo o rodiče, prarodiče nebo kamarádky. Jednoho dne mi došla trpělivost a místo procházení narvaných obchoďáků jsem se na to jednoduše vykašlala, což se u zbytku rodiny samozřejmě neobešlo bez opovržení a poznámek. Uběhlo několik let a můžu říct, že většina rodiny už si nejspíš zvykla na to, že já dárky prostě nekupuji a zároveň ani žádné hmotné ani finanční dárky nechci.

Rozbalování dárků

Vzhledem ke všemu, čím jsem si v životě prošla (šikana, terapie, sebepoškozování…) mi přijde, že mám už třeba 6 let “ledové” srdce a můj mozek jednoduše nedokáže vyjadřovat pozitivní emoce, které nejsou stoprocentně reálné, jen se ode mě prostě očekávají. Neumím vyjádřit radost. Proto jsem každý rok celé svátky ve stresu z toho, až budu mít rozbalit jakýkoliv dárek, protože prostě neumím reagovat. Vadí mi, že se všichni dívají, že každý čeká, až vydechnu úžasem. Nejradši bych si ten dárek rozpálila někde v soukromí, kde mě nikdo neuvidí, protože se prostě cítím trapně.

Osamělost

Jsem single celé roky, zároveň celé roky nemám příliš pravých přátel. V okruhu blízkých lidí se mi za posledních 5 let vystřídalo tolik lidí, že ani prsty na rukou a nohou by na to nestačily. Bohužel u většiny z nich jsem se spletla a nebyli to lidi, které bych v životě potřebovala a kteří by mi přinášeli něco jiném než trápení a jednoduše nebyli toxic a sdíleli stejné hodnoty. Cítím se osamělá doslova témeř 24/7, 364 dní v roce, takže ten jeden jediný 365. den opravdu nic nezachrání, jen se možná cítím ještě hůř. Vrací se mi vzpomínky, vzpomínám na lidi, kteří se vytratili z mého života úplně bezdůvodně Přemýšlím nad tím, co by bylo jinak, kdybych udělala toto a tamto jinak. Svádím ve své hlavě neskutečně náročné souboje, bohužel to nikdo nevidí.

Hádky

Nejsme dokonalá rodina. Hádáme se. Dost. I během roku, kvůli hloupostem. Rodiče mi nadávají za nesplněné zkoušky, křičí na mě, že jsem neschopná a nedokážu se ani naučit pár stránek. Ale nikdo mě nepodopoří, nikdo mi neřekne pár milých slov. Cítím se pak jako rodiné zklámání a nikdo se nemůže divit tomu, že prostě nechci. Že si nechci 3 dny v roce hrát na spokojenou rodinku, ve které vládne skvělá atmosféra. To ale každý rok vyvolává hádky. Že jsem hrozná. Že vše bojkotuju. Že se nechci jít obléknout do “svátečního”. Že se chovám jak debil. Že nechci jet k babičce. Já ale nechci nic. Jen klid. Končí to pláčem. Každý rok.

Přetvářky a nátlak

Tolik let jsem žila v přetvářce. Protože jsem nechtěla vypadat jako chudinka. Protože jsem si nechtěla, aby ostatní věděli, že mi něco je. Tolik let jsem se na Vánoce chovala tak, jak chtěli rodiče a zbytek rodiny. Nikoho nezajímalo, že já to tak nechtěla. Že mi bylo hrozně. Že jsem v noci nemohla spát. Že jsem ze stresu nemohla celé dny jíst a bylo mi neskutečně zle. Musela jsem se chovat jako vzorná dcera, obléknout se tak, jak chtěli rodiče, být připravená včas. Na návštěvě se chovat přesně tak, jak se očekávalo a nedej bože, abych vytáhla telefon a koukala do něj. Nesměla jsem odmítat nabízené jídlo, protože to je přece neslušné. Končilo to pláčem, zvracením a záchvaty úzkostí, na které jsem byla sama. Zavřená na záchodě. Vybavuju si to, jakoby to bylo dnes. Mám to vyryté pod kůží.

Vánoční filmy, pohádky a písničky

Nemůžu si pomoct, ale až na Sám doma, což je jediná výjimka, mi všechny vánoční filmy a pohádky přijdou až trapné. Srší z nich nereálnost. Jako malá jsem věřila tomu, že jednou budu princezna jako v pohádkách a divila jsem se, proč naše Vánoce nevypadají jako v amerických vánočních filmech. Říkám si, že bych jednou chtěla být na Vánoce třeba v New Yorku, abych viděla, jak reálné všechny ty filmy jsou. S písničkami to je obdobné. Ráda posloucám na Spotify playlist Top 50 Česká republika, ten se ale se začátkem prosince začne vždy plnit vánočními písničkami, které mi opravdu lezou krkem. Nemůžu ani slyšet cokoliv, co má v názvu Vánoce, vánoční nebo Christmas.

Škola a nuda

Nikdy jsem neměla na vánoční svátky ani na Silvestra žádné plány a tak jsem jen ležela v posteli a koukala na YouTube nebo se učila. Od doby, co jsem byla v maturitním ročníku, se to ještě zintenzivnilo. Učím se mnohem víc, prakticky celé prázdniny a snažím se dohnat resty a připravovat se dopředu na zkoušky. Neumím si odpočinout. Když nedělám školu, automaticky se začnu nudit ani ne po 24 hodinách. Je šílený to říct, ale opravdu jsem takový blázen, že se učím na Štědrý den i na Silvestra. Jen tak nemyslím na to, jak si ostatní užívají, že mají přítele a přítelkyně, kamarády a na mě si nikdo ani nevzpomene.

Přání

Posledním důvodem je asi i to, že přání, které mám, se jednoduše nedají splnit. Jsou to nehmotného věci, spíše emoční povahy. Třeba to, aby mě někdo měl opravdu rád a nebyla jsem pořád tak sama. Nebo to, abych konečně přestala nesnášet každou část svého těla. Třeba to, abych měla konečně nějaký úspěch. Nebo to, abych nemusela tolik bojovat se svojí hlavou a aby mě moje myšlenky tolik neovlivňovaly. A nebo třeba to, abych měla větší sebevědomí a víc si věřila…

Kdybych měla napsat nějaký hmotný sen, tak bych po dlouhém zamyšlení řekla, že bych nejspíš chtěla letět do USA podívat se na zapás nějakého z mých oblíbených NHL týmů. Obecně USA je jedním z takových mých snů na vrcholku pyramidy, ale jsou to spíše sny, za kterými musí být roky tvrdé práce a odhodlání.

Tímhle bodem bych tento článek zakončila. Vím, že pro tento den není zrovna nejpozitivnější, zároveň se k němu ale perfektně hodí. Slíbila jsem vám příspěvek, máte rovnou článek. Věřím, že se najdou lidi, kteří to vidí stejně a doufám, že se najdou lidí, kteří mě pochopí, i když sami třeba Vánoce milují.

Zároveň ale věřím, že spoustu z vás si Vánoce užívá a trávíte je v klidu a těšíte se na ně. Ať už patříte mezi Keviny nebo Grinche, přeji vám, ať je vám fajn. Představit si pod tím lze cokoliv. Nedělejte nic, co vám nedělá dobře, nenechte se nutit do ničeho, co vás stresuje. Buďte sami sebou!!! Využijte volné dny k tomu, na co budete rádi vzpomínat a co vám do života něco dá!