být dospělý je zvláštní...

 Asi každý si pamatujeme na dobu, kdy nám bylo 6, 10, 13 nebo 15 let a strašně jsme si přáli být dospělí. Představovali jsme si, jak budeme venku dlouho do noci, budeme pít alkohol a budeme si dělat úplně co chceme, aniž by nám v tom rodiče mohli nějak zabránit. A když nám konečně padlo těch 18 let, kromě toho, že jsme si mohli udělat řidičák a legálně si koupit alkohol nebo chodit na akce, které byly jen pro dospělé, se toho vlastně moc nezměnilo. Stále jsme chodili každý den do školy a v hlavě jsme se svým způsobem stále cítili jako děti – protože jsme stále byli děti.

Každý jsme někdy říkali, že až konečně vypadneme ze střední, už nás ve škole nikdy nikdo neuvidí a budeme si jen užívat, cestovat, chodit na party, budeme si každý den dělat, co chceme a přece nebudeme mít děti. To vše jsme ale mohli říkat jen do doby, kdy jsme byli schovaní pod střechou naší školy a "chránění" před realitou venkovního světa, "chránění" před zodpovědností dospělosti – a tak se vlastně není vůbec čemu divit, že velká část studentů skončí po maturitě na vysoké škole, protože touží být ještě pár let schovaná pod střechou školy.

Život "po dvacítce" začne být zvláštní. Máte neustálou potřebu se srovnávat se svými spolužáky a přáteli, ať už s těmi ze základní a střední školy nebo s těmi z vysoké. A s ostatními vás porovnává dokonce i vaše rodina a známí. Je ale naprosto předvídatelné (a v pořádku), že život někoho, kdo šel po střední rovnou do práce a někoho, kdo studuje dalších 5 let na vysoké škole, se bude hodně lišit – každý bude mít jiné zájmy a priority a je možné, že i když ti dva byli spolužáci na střední, teď už spolu nenajdou společnou řeč.

Já sama si často říkám, že vlastně nevím, co je správné. Studovat dalších 5 let, bydlet s rodiči a nechávat se od nich živit? Jít pracovat a najít si vlastní pronájem? Najít si dlouhodobý vztah a pořídit si dítě? Vykašlat se na vztahy a užívat si svobodu? Pravda je taková, že není žádná správná cesta. Každý máme jiné priority, jinou osobnost a každý hrajeme s jinými kartami, které nám osud namíchal.

Mnohdy projíždím sociální sítě a vidím příspěvky svých bývalých spolužaček a spolužáků ze základní a střední školy. Většina z nich má dlouhodobý vztah, někteří už jsou dokonce zasnoubení a plánují svatbu. Několik z nich už má dítě, jedna dokonce dvě a několik dalších z nich je v očekávání. Někdo se sestěhoval se svým partnerem, další si spolu pořídili psa. Někdo má auto za půl milionu, někdo se přestěhoval do Prahy. Vlastně je úplně šílený, jak rozdílnými směry každého z nás život vede.

Některé spolužačky šly na mateřskou rovnou po maturitě, člověk si řekne, že je to vlastně celkem jednoduché řešení – mě samotné to přijde možná trochu nezodpovědné. Jak můžu být finančně zajištěná a mít střechu nad hlavou pro sebe, pro svého partnera a ještě pro dítě, když jsem sotva odmaturovala a opustila školu. Věřím, že rodiny obou partnerů jim finančně pomohou a poskytnou jim stabilitu, já sama si však něco takového nedokážu představit. Nedej bože, že bych měla s partnerem a ještě s malým dítětem bydlet u jeho nebo mých rodičů.

Je zvláštní se pak dívat sama na sebe, analyzovat svůj život a uvědomovat si, jak moc se od nich všech odlišuju. Ze všech spolužáků ze střední jsem na vysoké vydržela jako jediná. Ale. Bydlím u rodičů, kteří mě živí, nemám ani ten řidičák a kamkoliv se potřebuju dostat, jezdím autobusem. Nemám v životě žádnou jistotu ani stabilitu – psychickou a vlastně částečně ani materiální nebo finanční. Jsem stále single, sice se často s někým vídám nebo jak se říká "tahám", ale k dlouhodobému vztahu to nedojde nikdy. Mnohdy dělám fakt špatná rozhodnutí, mám pocit, že potřebuju stále nějaký "situationship", protože jinak se v životě nudím. Nakonec to dojde akorát k tomu, že mi druhý ublíží a já můžu začít někde nanovo. Vlastně je to dost nezodpovědné, ale mám trochu pocit, že když mi bylo 15 nebo 17, nic jsem nezažila, nic jsem si neužila a vždycky jsem se ve všem držela hodně zkrátka – možná jsem jen potřebovala "dospět", zahojit nějaké rány na duši, které mi jako teenagerce vytvořili přesně ti, se kterými teď já sama s moje rodina srovnávám můj život.

Ano, i já se porovnávám s ostatními, i já o sobě pochybuju. I já často přemýšlím, jestli bych se na některé věci neměla vykašlat a začít se chovat zodpovědně. Pořádně zodpovědně. Vzít svůj život do vlastních rukou a postavit se na vlastní nohy. Pořád si ale opakuju, že je mi jen něco trochu přes dvacet. Celý život mám před a přece nemusím dělat něco jen proto, abych "zapadla" do nějakého standardu. Abych uspokojila všechny ty rýpaly, kteří mě zahlcují otázkami typu "A kdy už si konečně někoho najdeš?", "Snad nebudeš sama pořád ne?", "A co miminko, dočkáme se vůbec?". Tyhle otázky ale nadělají většinou více škody než užitku, i když věřím tomu, že velká část jich není mířena nijak špatně nebo rýpavě. 

Až teprve poslední měsíce mám víc než kdy dřív pocit, že jsem konečně sama sebou. Že jsem konečně získala trochu sebevědomí. A možná je to právě díky tomu, jak moc odlišný "od standardu" můj život je. Možná je to i díky každému z těch "situationshipů", kterými jsem si prošla. Možná je to i díky všem těm ranám na duši, které jsem měla a které mi trvalo roky alespoň trochu zahojit. Jedno je však jisté, každý máme odlišný nejen cíl, ale i celou cestu, která k tomu cíli vede. A nemůžeme srovnávat svůj život s životem někoho, kdo nechodí v našich botách!!!