boj s vlastní hlavou

 Někdy si říkám, jaké by to bylo, kdyby se moje hlava dala na nějaký čas vypnout nebo alespoň na malou chvilku uspat. Ztlumit všechny ty myšlenky a mít chvíli jasnou mysl.

Přehlcená hlava myšlenkami je něco, co mě trápí už delší dobu. Něco, s čím jsem nějakým způsobem vnitřně vždy bojovala. Během dne se mi většinou daří fungovat normálně, plnit své povinnosti bez přílišné prokrastinace, nemívám ani nějaké větší problémy se soustředěním, horší to je ale ve chvílích, kdy jsem sama a v situacích, které se k přemýšlení vyloženě nabízí a poskytují k němu klid a prostor – jako třeba cesty vlakem nebo autobusem nebo procházky přírodou. Nejhorší to pak bývá večer po setmění a v čase, kdy už se připravuji ke spánku. Často se mi nedaří si myšlenky v hlavě nějak urovnat a vnitřně se uklidnit.

Vždycky jsem byla člověk, který si dokázal strašně moc věcí zapamatovat a vytvořit si z nich v hlavě jakousi vzpomínku nebo scénku. Ať už se jednalo o věci, které mi někdo řekl, nějaké vztahové situace nebo třeba dny a datumy, které mám s nějakou osobou nebo situací spojené. Všechno se mi vždycky tak vrylo do paměti a už se to nedalo smazat. Ještě i teď po letech si dokážu vybavit tolik vět, co mi řekl můj nejlepší kamarád ze základky nebo kluk, co se mi líbil nebo co mi při hádce řekla nejlepší kámoška na střední. Stejně tak si dokážu před očima promítnout vzpomínky na situace, které proběhly mezi mnou a mužem, se kterým jsem se vídala. Vždycky jsem si myslela, že je to dar, a že bych měla být vděčná za to, že dokážu vše tak vnímat a procítit – časem jsem ale začala mít pocit, že je mi tahle "vlastnost" nebo jak to nazvat spíš na obtíž a vnitřně mi ubližuje, protože mi díky ní dělá problém se přes mnoho věcí a lidí přenést.

Když mě trápí jakékoliv vztahové problémy, ať už přátelské, rodinné nebo ty milostné, dokážu si cestou vlakem nebo autobusem, nebo večer před spaním v hlavě přehrávat rozhovory, které proběhly třeba před několika měsíci. Stále dokola si v hlavě opakuju doslovně věty, které mi daný člověk v určité situaci řekl a analyzuju, jestli to fakt myslel vážně nebo jestli v tom není nějaký skrytý význam. Stejně tak si před očima vizualizuju, co mezi mnou a daným člověkem proběhlo, jak se na mě tvářil, jak se na mě díval a analyzuju, co se změnilo, hledám odpovědi na otázky, které uvnitř mojí hlavy zůstaly nezodpovězené. Díky tomuhle overthinkingu samozřejmě pak nemůžu usnout, protože jsem vnitřně tak rozhozená, že mi to můj mozek nedovolí klidně i několik dalších hodin. Když už se mi konečně usnout podaří, mnohdy se mi o té situaci zdá, a ty sny vždy nějakým způsobem navazují na to, o čem jsem před spaním přemýšlela nebo co jsem si vizualizovala před očima. Když se pak ráno probudím, bývám trochu mimo, protože mi chvíli trvá rozlišit, že to vlastně nebyla realita, ale jen něco, co si moje hlava vymyslela. Většinou těmi sny ale bývám ovlivněná ještě po celý zbytek dne, a analyzuju a analyzuju stále dokola.

I přesto, že se na tom všem snažím pracovat, ne vždy to úplně jde. Hlava si často stejně dělá co chce a soustředit pozornost na něco jiného než na co se chce soustředit moje mysl, je častokrát opravdu náročné – možná až nemožné.

Celý tenhle vnitřní chaos je jakýsi boj, který nejspíš ani nemá vítěze, protože boj s vlastní hlavou je mnohdy nekonečný. Ne nadarmo se totiž říká, že naším největším nepřítelem jsme my sami a naše hlava.