Way to selflove

 Často mi píšete jak jsem silná, odvážná, že muselo stát hodně úsilí pustit takové osobní příběhy a zážitky ven. Do světa. Na internet. Abych to uvedla na pravou míru - nebylo to ze dne na den . Rozhodně to nebylo tak, že bych se ráno probudila a řekla si „hm, dneska je super den, co takhle napsat na internet o tom, jak mám na ho*no život“. Ani náhodou! Za všemi těmito články jsou roky vnitřních bojů , spousty úsilí a slz, kdy jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že nejsem divná, blbá ani hnusná. Soupeřit o něco nebo někoho s někým dalším je jedna věc, ale bojovat sám se sebou každý den svého života je věc druhá. Byly doby, kdy jsem se nemohla ani podívat do zrcadla. Nemohla jsem vyjít mezi lidi, měla jsem pocit, že mě všechny ty věci pronásledují, že mě každý na ulici vidí stejně, jako ti, kteří mě šikanovali. Trvalo přibližně tři roky, než jsem si všechny ty věci nějak srovnala v hlavě a hlavně než jsem se srovnala sama se sebou. Se svojí existencí. Mě osobně v tom covid strašně pom

 Učení se o prázdninách? Za mě ano, ALE rozhodně ne pro všechny. Je to opět věc, která je hodně subjektivní a každý na to může mít jiný názor. Pro někoho jsou prázdniny obdobím, kdy hodí školu za hlavu a na ty dva nebo tři měsíce si na ní ani nevzpomene, což je samozřejmě hlavní pointa prázdnin a pro lidi, kteří mají stále něco v plánu k je volný čas rozhodně super a otevírá jim spoustu nových možností. Na druhé straně jsou ale lidé jako já, kteří (jak už jsem mnohokrát psala) nemají v plánu kromě brigády jedinou věc a místo toho jim zbývá jen extrémní množství nevyužitého volného času. S myšlenkou, proč se vlastně nepřipravovat na další školní rok už o prázdninách, jsem přišla už během střední školy, kdy jsem měla tolik volného času, že jsem měla pocit, že se za ty dva měsíce unudím k smrti. Bylo to vlastně fajn. Přebytek volného času byl pryč, ve všech věcech jsem měla pořádek. Vždycky si všichni mysleli, že jsem blázen. Že jenom naprostej magor se může o prázdninách učit. Ze všech

 Poslední třeba rok, dva mám pocit, že nic nedává smysl, nic mě nebaví ani nenaplňuje. Nemám z ničeho radost. Jednoduše prostě nežiju, ale jenom přežívám Každý večer přemýšlím nad tím, jestli má vůbec smysl, abych se ráno probudila. Nevím, kdy to začalo, možná po tom, co jsem ztratila důvěru v člověka, do kterého jsem byla sakra zamilovaná, v člověka, pro kterého jsem byla schopná obětovat všechno a překopat celý svůj život. Ale bohužel z jeho strany to nebylo tak úplně stejně. | „Snad každá psycholožka mi řekla, že to, co potřebuju je zamilovat se, mít vztah a až pak se všechno změní.“  Nechce se mi do školy, nechce se mi do práce, všechno mi přijde jako totální ztráta času. A já jsem životem unuděná k smrti, protože mám pocit, že mi kromě trápení a problémů nic nepřináší. Žádné zážitky, pozitivní vzpomínky. Nic. Jen množství negativní energie, překážky kam se podívám. A tak jen bojuju. Ale víc než s čímkoliv jiným bojuju sama se sebou. Musím se nutit cokoliv dělat, být produktivní. P

 Přirozeně jsem sice extrémní introvert, ale řekněme, že to hlavně v případě, kdy jsem mezi lidmi, které znám a oni znají mě. Za ty roky, co trávím veškerý svůj volný čas doma o samotě nebo pouze v přítomnosti své rodiny, cítím, že mám uvnitř sebe nahromaděné extrémní množství energie, kterou bych potřebovala někde vydat - tancovat, zpívat, brečet, vykřičet se. Podobně jako třeba Anička Šulcová na koncertě Olivie Rodrigo ( odkaz na vlog , fakt stojí za zhlédnutí!). Sama cítím, že bych něco takového potřebovala udělat.  Dostat ze sebe všechny ty vzpomínky, špatné zkušenosti, tu vnitřní bolest. Uzavřít všechny ty dosud neuzavřené kapitoly. Vybít se. Vyslat to nashromážděné množství energie do světa a načerpat energii jinou. I když jsem byla ta tichá holka, co seděla v koutě se sluchátky v uších, styděla se tancovat, nechodila do klubů ani na house party, uvnitř tomu nebylo úplně tak. Vlastně už někdy od roku 2016 jsem toužila navštívit ty obrovské festivaly typu Coachella (USA, Kaliforni

 Odmalička jsem měla velké sny - budu úspěšná a nezávislá žena, která všem chlapům natře zadky. No, kéž by se tahle vize alespoň trochu přiblížila realitě. Místo budování čehosi, jsem uvězněná mezi názory ostatních lidí jako ve vězení a vlastně vůbec nežiju tak, jak bych chtěla, protože můj život z 90 % ovládají ostatní. Před každým rozhodnutím se už nějak přirozeně zamyslím nad tím, co by si o tom mysleli lidi okolo mě, co by na to asi řekli. Dá se říct, že jsem totálně posedlá tím, co si o mně kdo myslí. Jasně, že to zní hloupě, já sama si to ještě před pár lety neuvědomovala, ale vlastně mě to provází celý život. „Co by si o tom asi mysleli ostatní?“ Vždycky jsem se strašně chtěla oblékat, líčit se a prostě vypadat tak, jak se to líbilo mě. Jenže narážky ostatních tuhle moji snahu vždycky poslaly k ledu a já se vrátila zpět ke svému běžnému oblékání ala ta nejvíc obyčejná holka, kterou si dokážete představit.  A tak místo plnění svých snů se jen plácám na místě a nevím kudy kam, pro

 Po přečtení názvu tohoto článku asi není jednoduché hned pochopit, co si pod tím představit. Uznávám, že název je možná trochu zavádějící, ale dá se říct, že je to účel. V tomto článku vám přiblížím svoje další zážitky a zkušenosti, kterých není moc a zpětně si říkám, že jsem byla hloupá a slepá. Po tom, co jsem si třičtvrtě svého života procházela šikanou a pravidelně schytávala posměšky vlastně téměř na cokoliv. Neměla jsem štěstí na lásku. Moje city, které jsem chovala vůči osobám mužského pohlaví, nikdy nebyly opětovány.  Během základní školy jsem byla zamilovaná asi dvakrát nebo třikrát - vždycky to bylo do nějakého z mých kamarádů. A důvodem bylo vždycky to, že mi věnovali pozornost, zajímali se o mně. Bohužel ani jeden z nich moje city neopětoval. Naopak. Po tom, co zjistili, že k nim chovám náklonnost, vysmáli se mi. Přece jsem si nemohla myslet, že „někomu jako je on by se mohla líbit holka jako jsem já“. Ta věta se mi přehrává v hlavě doteď. V té době už měly všechny spoluža

  Sebeláska nebo dnes tak populární název selflove , je v dnešní době hodně diskutovaným tématem. A právě tomuto tématu bych chtěla věnovat tento článek. Já osobně si myslím, že je do života rozhodně důležité mít se rád a nějakým způsobem přijmout sám/a sebe. Já sama mám s tímto obrovský problém, jsem sama se sebou nespokojená už odmalička. Ani ne tolik po mentální stránce, ale hlavně po stránce fyzické a vzhledové. | „Jednou mi někdo řekl, že mě nikdo nemůže milovat, dokud nebudu já milovat sama sebe.“  Už ve školce se se mnou nikdo nechtěl bavit. Doteď nevím proč. Na základní škole se mi děti posmívaly za mnoho věcí. Za brýle, za křivé zuby, později za rovnátka, které mi sice pomohly, ale naopak se mi zkřivily spodní zuby a tak se mi kluci posmívali opět za křivé zuby. Ke konci druhého stupně se mi objevilo akné, které jsem měla po celých zádech, ramenech a obličeji. Nesnášela jsem to a nesnášela jsem sebe. Urážky od kluků mě bolely mnohem více než ty od holek. Připadala jsem si tak

 Moje obsese hokejem trvá celý můj život. Nejdřív jsem byla prvňáček, který nadšeně sledoval mistrovství světa a poprvé tomu konečně začínal rozumět. Následovaly další a další roky. Nedělala jsem žádný sport, bylo to zvláštní, ale moje rodina mě k ničemu nevedla. Polovinu svého života jsem každý rok jen seděla přilepená u televize a hltala každou vteřinu zápasů mistrovství světa. Říkala jsem si „proč jsem nemohla být kluk?“. Díky bohu, že jsem alespoň do nějakých 13 let pořádně netušila, co je to NHL a jak to vůbec funguje.  Chodila jsem za rodiči a říkala jim, že bych chtěla taky hrát a být v televizi. Ale oni se smáli, mysleli si, že je to jen další šílený sen malého dítěte. Nakonec mě vždy odbyli se slovy „hokej není pro holky“. A v té době měli vlastně tak nějak pravdu, v té době ženský hokej rozhodně nezažíval žádný velký rozmach a nedostávala se mu ani přílišná pozornost. V přípravkách hrály holky dohromady s kluky a byla to spíš jen dětská zábava než profesionální sport. Někdy k

 No, čím jen začít. Bylo to mnohem náročnější, než jsem čekala a mnohem náročnější, než jsem očekávala od školy, kterou jsem si vybrala. Pro mě osobně je vždycky těžké se adaptovat - zvyknout si na nové prostředí, na nové lidi a vyučující a hlavně na úplně jiný styl výuky.  Ale abych to shrnula úplně od začátku, vybírání vysoké školy pro mě bylo dost chaotické. Původně jsem přemýšlela i o zahraničí - studovat univerzitu v Americe, která má jeden z nejlepších vzdělávacích systému na světě, o tom sní spousta lidí. Bohužel finanční možnosti. Pff. Dále jsem zvažovala možnosti v Německu nebo v Anglii, bohužel tam bylo hlavním problémem to, že jsem covidový maturant a dobrovolně jsem nematurovala z angličtiny, takže je moje maturita pro studium v zahraničí vlastně nepoužitelná. Nakonec jsem se nechala stáhnout sama sebou a přednost dostala moje psychika, takže protože jsem dost vázaná na své domácí prostředí, tak i přesto, že to byl původně takový můj malý sen, šla Praha stranou. Dojíždět 3

 Vsadím se, že nikdo z vás nezná ten pocit, kdy chcete jít třeba do kina nebo na kafe, ale uvědomíte si, že vlastně nemáte ani jednoho jediného člověka, se kterým byste tam mohli jít . A tenhle pocit je celý můj život. Během mých 14 let ve školách mi prošlo životem tolik lidí, ale každý z nich byl vlastně jen "ten kamarád ze školy". Nikdo nebyl ten kamarád, co by se mi chtěl věnovat, sdílet se mnou svoje zážitky a trávit se mnou čas i mimo školu. Celý školní rok jsem vždy okolo sebe měla spoustu lidí, ale jakmile začaly jakékoliv prázdniny, najednou jsem neměla nikoho. Každý měl svoje plány - se svými lidmi. Na mě si vzpomněli vždy až pár dní před začátkem nového školního roku, aby se zeptali, kdy vlastně jdeme do školy a co si máme vzít s sebou. Kdykoliv jsem se snažila s někým navázat kontakt, někam ho pozvat nebo ho prostě jen vytáhnout ven, vždy jsem dostala stejnou odp ověď -  „ nejsem doma”, „nemám čas“ nebo „promiň, ale už jdu někam s tím a tamtím“. Samozřejmě, že nega

 Znáte ten pocit, když nemáte na prázdniny ani jeden jediný plán? Že ne? Já ho znám možná až moc dobře. Je to pro mě pravidelně se opakující cyklus a čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, jak vlastně miluju chodit do školy (i když na to vždy nadávám) a nesnáším prázdniny. Přiznám se, že jsem nikdy nebyla za hranicemi naší republiky, i když to byl vždycky můj sen. Nebyla jsem typické české all inclusive dítě na pláži v Chorvatsku s řízkem v ruce. Nikdy jsem nebyla na žádné dovolené (když nepočítám lyžák v 7.třídě ZŠ). Rodiče nikdy neměli čas, nikdy mě nikam nevzali, protože oni sami nechtěli. Zní to blbě, ale je to smutná realita. A následkem toho mě rok co rok na začátku prázdnin přepadne psychické vyhoření, že nejsem schopná dělat vlastně skoro nic. Závidím ostatním, že mají partu lidí, zážitky, vzpomínky, zkušenosti. Já nemám nic, jenom roky tvrdé dřiny nad studiem, která zůstává bez vysněné odměny. Od té doby, co je mi 18, tak snad není jediného měsíce, kdy bych nekoukala na letenk