vnitřní (sou)boje

 Často mi píšete jak jsem silná, odvážná, že muselo stát hodně úsilí pustit takové osobní příběhy a zážitky ven. Do světa. Na internet.

Abych to uvedla na pravou míru - nebylo to ze dne na den. Rozhodně to nebylo tak, že bych se ráno probudila a řekla si „hm, dneska je super den, co takhle napsat na internet o tom, jak mám na ho*no život“. Ani náhodou!

Za všemi těmito články jsou roky vnitřních bojů, spousty úsilí a slz, kdy jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že nejsem divná, blbá ani hnusná. Soupeřit o něco nebo někoho s někým dalším je jedna věc, ale bojovat sám se sebou každý den svého života je věc druhá. Byly doby, kdy jsem se nemohla ani podívat do zrcadla. Nemohla jsem vyjít mezi lidi, měla jsem pocit, že mě všechny ty věci pronásledují, že mě každý na ulici vidí stejně, jako ti, kteří mě šikanovali.

Trvalo přibližně tři roky, než jsem si všechny ty věci nějak srovnala v hlavě a hlavně než jsem se srovnala sama se sebou. Se svojí existencí. Mě osobně v tom covid strašně pomohl. Přes ty karantény jsem sice ze začátku trpěla víc než ostatní, ale čím déle to trvalo, tím větší pocit svobody jsem zažívala. Ta čistota v duši, to psychické vyrovnání, když jsem se v den maturit vrátila zpátky do školy - po psychické stránce jako naprosto jiná osoba.

Bohužel můj život je i nadále jako horská dráha. Ale ne, nemám dobré a špatné nebo šťastné a smutné nálady a dny - mám jen nálady a dny, kdy jsem v pohodě a potom dny, kdy je moje nálada hluboko pod bodem mrazu a nejradši bych ukončila svojí existenci. Nic mě nedělá šťastnou a nikdy se necítím šťastná. Asi ani nevím jaký to je pocit.

V životě jsem si psala spoustu deníků. Občas si je čtu, abych viděla, kam jsem se posunula, co se změnilo, kdo se mi dřív líbil a teď už pro mě neexistuje. Pak si říkám „no jo, to byly časy“. Jednou bych chtěla napsat knížku, je mi jedno, o čem bude. Je mi jedno, že si jí přečte jeden člověk. Prostě chci.

Prošla jsem si v životě tolika věcmi, o kterých jsem nikdy nemluvila. Kdykoliv jsem se zmínila o šikaně, o tom, že v životě nevidím smysl, všichni se mi buď vysmáli, že chci jen pozornost nebo už mě naopak posílali do blázince.

Ale co je sakra tak špatně na tom, že člověk chce alespoň jednou v životě trochu podpory a pochopení. Nepotřebuju lítost ani pozornost, důvod proč jsem se tyhle věci dát na internet je prostý - šikana, psychické problémy, to jak se lidi a hlavně mladiství cítí, už nemůže být ve 21. století tabu.

Myslím, že je tu spoustu mladých lidí, kteří vlivem špatných zkušeností, traumat nebo svojí vlastní psychiky stojí nad propastí a nevědí kudy kam. Necítí se dobře ve světě, kde každý sdílí jen vše krásné a pozitivní. Připadají si zbyteční. A právě proto jsem se rozhodla přemoct všechny svoje vnitřní bloky a všechny tyhle věci sem napsat.

A třeba to jednou dotáhnu i k tomu YouTube, kde si o tom všem společně popovídáme! Ale to bude ještě nejspíš nějakou dobu trvat - kdo ví, třeba to bude za pár týdnů, třeba za pár měsíců, za půl roku nebo za rok.

Tímhle článkem chci jen každému, kdo si prošel nějakým hlubším trápením, které v něm zanechalo jakékoliv následky, popřát spoustu sil. Držím všem palce a pamatujte nejste v tom sami!

Jste silnější než si myslíte!