Way to selflove

 Tím, že v České republice nejsem spokojená, se netajím. Stejně jako tím, že se rozhodně necítím jako vlastenec. Každá země má své mouchy, ale poslední roky mám pocit, že Česko funguje stylem z bláta do louže. Nic se tu neřeší, nic se tu nemění. Na lidi se vysloveně kašle. V dnešním článku bych vám chtěla shrnout fakta, kvůli kterým nejsem v naší zemi spokojená i přesto, že jsem v životě nepřekročila její hranice. Pojďme si představit pár těch pro mě nejdůležitějších faktorů. Upřímně moc nevím čím začít, nejde to brát úplně postupně nebo od nejzávažnějšího po méně závažné. Nízké mzdy Vezmu to zkrátka. Peníze. Rozhodně to není nic, co by se měl člověk stydět říct. Myslím, že většina lidí v naší republice má ví, že ty mzdy prostě nízké jsou, to není žádná domněnka, ale fakt. Zároveň je to jedna z věcí, která mě štve asi nejvíc, nedokážu si představit v budoucnu žít stylem z ruky do huby, kdy dám třičtvrtě mzdy za nájem bytu (pokud na něj vůbec budu mít). Minimální mzda 16 200,- Kč mi jak

  Nikdy jsem přímo netrpěla žádnou PPP (porucha příjmu potravy), každopádně můj vztah k jídlu nebyl nikdy úplně zdravý, ačkoliv jsem si po většinu života myslela, že je to v pohodě. Že to nejspíš úplně v pořádku není, jsem si začala uvědomovat až nedávno, přibližně třičtvrtě roku zpátky. Během života jsem měla různá období spojená s jídlem a zároveň i s psychikou  - od jednoho jídla denně na střední škole, přes závislost na sladkostech a jedení z nudy, až po záchvatové přejídání. Nevyhnulo se mi ani počítání kalorií, striktní zápisy byť i jednoho sousta do kalorických tabulek a dlouhé zkoumání složení jednotlivých potravin. Všechno to vyvolala psychika - pocit nenávisti k sobě samotné, že nejsem pro nikoho dost dobrá a hlavně to, že se mi žádným způsobem nepodařilo zhubnout ani gram. Největší problémy s jídlem se u mě objevují vždy se začátkem školního roku, kdy se opět vrací ranní blázinec, nestihání jídla a celkově můj každodenní chaos , ve kterém se mi už roky nedaří nastolit nějak

 Kdykoliv tohle zmíní někdo z mojí rodiny nebo mého okolí, je to jako by uhodil hřebíček na hlavičku, jak se říká. Protože v mém případě je to pravda. Opravdu opakuju předmět na vysoké škole. Hned v zimním semestru prvního ročníku, jsem ani na třetí pokus neprošla zápočtem z matematiky, která je za 6 kreditů. Totálně mě to odrovnalo a zbytek zkouškového jsem na tom byla psychicky opravdu špatně, protože mi zbýval poslední pokus na další zkoušku, kterou už jsem musela udělat (kdyby ne, neměla bych dostatek kreditů pro postup do dalšího semestru). Troufnu si říct, že to pro mě bylo jedno z nejhorších období mého života, byla jsem v extrémním stresu (tak tisíckrát větším, než při maturitě). Hroutila jsem se z každé maličkosti, u učení jsem brečela a klepala se a v noci jsem nemohla spát. Měla jsem noční můry. Byla to neskutečná bezmoc, když vám na posledním pokusu na zkoušku stojí celý život a rozhoduje o tom, zda budete studovat nebo skončíte na pracáku. Ani jeden z mých tří pokusů o spl

 Zamilovaná jsem byla už několikrát, někdy víc, někdy míň. Mnohdy to bylo jen takové pobláznění, ale i přesto mi ten člověk zůstal v mysli dlouhé měsíce. Tenhle článek píšu spontánně, spíš jen jako takové vylití emocí, které se ve mně za poslední dny a týdny nahromadily. Vždycky jsem hrozně bojovala s tím, že jsem někoho strašně chtěla, ale nebylo to vzájemné. Nedokázala jsem se přes to jen tak přenést, trvalo to měsíce. A i když jsme se s dotyčnými později přestali vídat, bolest neodcházela, naopak byla možná ještě silnější. A byla hlavně v hlavě. O dotyčných se mi neustále zdálo a já měla pocit, že ty myšlenky v životě nemůžou odejít. Připadala jsem si jako připoutaná. Jednou mi kámoška řekla „nikdy se přes nikoho úplně nepřeneseš, vždycky ti z toho něco zůstane v hlavě, v těle, v srdci, vždycky“ . Měla pravdu. Nejspíš jsem jen potřebovala čas na to, si to uvědomit. Aktuálně jsem ve fázi, kdy jsem sice na 90 % spokojená jako single girl, ale občas ta osamělost někde prosákne. A tak o

 Během svého krátkého života jsem toho již zažila mnoho. Převládá ale to špatné. Jedním z toho je i zkušenost, o které vám povím dnes. Je to už pár let stará záležitost a troufnu si říct, že ve mně nezanechala žádné následky. Můj mozek jí nejspíš velmi dobře vytěsnil, protože jsem si na to celé roky nevzpomněla a zároveň jsem si to v té době ani trochu neuvědomovala, protože toxické vztahy nebyly veřejné téma. Až donedávna. A proč? Je to jednoduché, zdál se mi sen. Nebyla to noční můra, ale nádherný sen také ne. Byl to sen, který byl naprosto realistický, nedalo se z něj probudit. Byl to sen, který silně ukazoval moji závislost na druhých. Podstatou celého snu byl vztah s mým spolužákem ze základní školy, který se mi kdysi hodně líbil, ale nikdy jsme spolu nic neměli. Nebyl to ale obyčejný vztah. Byl toxický. Dost. Bydleli jsme spolu a on jen pořád pil alkohol a utrácel peníze, jeho, ale i ty moje. Hádali jsme se, ale já od něj nedokázala odejít. Byla jsem k němu jako připoutaná. Během