miluju jen představu o něm?

 Zamilovaná jsem byla už několikrát, někdy víc, někdy míň. Mnohdy to bylo jen takové pobláznění, ale i přesto mi ten člověk zůstal v mysli dlouhé měsíce. Tenhle článek píšu spontánně, spíš jen jako takové vylití emocí, které se ve mně za poslední dny a týdny nahromadily.

Vždycky jsem hrozně bojovala s tím, že jsem někoho strašně chtěla, ale nebylo to vzájemné. Nedokázala jsem se přes to jen tak přenést, trvalo to měsíce. A i když jsme se s dotyčnými později přestali vídat, bolest neodcházela, naopak byla možná ještě silnější. A byla hlavně v hlavě. O dotyčných se mi neustále zdálo a já měla pocit, že ty myšlenky v životě nemůžou odejít. Připadala jsem si jako připoutaná.

Jednou mi kámoška řekla „nikdy se přes nikoho úplně nepřeneseš, vždycky ti z toho něco zůstane v hlavě, v těle, v srdci, vždycky“. Měla pravdu. Nejspíš jsem jen potřebovala čas na to, si to uvědomit.

Aktuálně jsem ve fázi, kdy jsem sice na 90 % spokojená jako single girl, ale občas ta osamělost někde prosákne. A tak občas projíždím Tinder, potkávám tam svoje spolužáky ze základky a ze střední. Projíždím instagramy kluků, co se mi dřív líbili, někteří už mají rodinu, z jiných se stali chodící red flags, které se zajímají jen o svoje auta, vymetají kluby nebo střídají holky jak ponožky a nedokáží se usadit a ti zbývající byli red flags už dřív, jen já to neviděla.

I tak mě ale vždy ti „špatní“ něčím přitahovali. Možná to bylo tím, že ke mně se chovali v rámci možností slušně. S nikým z těchto kluků už ale v kontaktu pár let nejsem. Některé stále potkávám, vídám. Několik z nich bydlí ve stejné obci jako já, takže vyhýbat se jim úplně nejde. Každopádně nikdo z nás nejeví žádný zájem se s tím druhým nějak kontaktovat, a tak po sobě jen koukáme. Nesledujeme se na sociálních sítích, žijeme všichni jinak, i přesto, že jsme spolu dřív měli dobré vztahy. Když se pozdravíme, tak by se z toho dne měl stát státní svátek. Je to zvláštní pocit.

Občas nad tím přemýšlím a mrzí mě to. Někdy bych to chtěla vrátit. Přemýšlím jaké by to bylo, kdybychom společně neztratili tu šňůru. Někdy bych je opět nejradši začala sledovat na instagramu, jen abych věděla jak žijí, jak se mají. Napsala jim, zeptala se jak jde život. Ale nemám na to koule, jak se říká. Bůhví, jestli oni sami by o to vůbec stáli. Myšlenka navázat na stará zapomenutá přátelství se trochu pře s reálností. 

Protože každá mince má dvě strany, i já bych vám chtěla představit obě. Mým velkým problémem je overthinking, přehnané čtení mezi řádky, zbytečné vytváření si jakýchkoliv nadějí v mě hlavě. A tak se tyhle moje zamilovanosti časem staly „chronickými“. Zůstala jsem myšlenkami zaseklá v době, kdy pro mě ten člověk měl nějakou citovou hodnotu. A tak vlastně žiju s jeho starým já v mé hlavě. Dá se říct, že jsem později nemilovala ty kluky, ale spíš svoje představy o nich v mojí hlavě. Což je asi ta nejhorší fáze, do které se můžete dostat.

Potom už jen chodíte a sníte. I když jste vzhůru, tak si v hlavě tvoříte nereálné scénáře a představy o tom člověku. Nedá se z toho jen tak dostat. Na chvíli na něj zapomenete, ale pak ho uvidíte nebo se s ním setkáte a jste v tom znovu. Všechno se vám vrací stále dokola. Když máte pocit, že jste z toho venku, mozek vám v noci nadhodí další sen o něm, ráno se probudíte a přemýšlíte nad tím. Znovu a znovu. Celé dny.

A v tomhle bodu já se teď nacházím. Začala jsem častěji potkávat jednoho z těch kluků. I přesto, že se nebavíme, tak moje hlava jakoby vyhrabala nějaký starý city a dala mojí myslí impulz k tomu, abych nad tím člověkem začala znovu přemýšlet. Po pěti letech. Zní to jako šílenost, ale něco na tom je. Najednou mi začalo příšerně vadit, že o tom člověku nic nevím, i přesto že jsme se dřív hodně bavili, i přesto že bydlí pár set metrů ode mě. Následovaly sny o něm a opět nějaké utkvělé představy, které vidím před očima a jsou tak reálné. Korunu tomu nasadilo, když mi vyskočil na Tinderu. Přemýšlím nad tím, pořád dokola a dokola. V hlavě hledám reálný způsob, jak o tom člověku něco zjistit, navázat na staré přátelství.

Lidská psychika je šílená a nikdy mě nepřestane fascinovat. Nikdy mě nepřestane zarážet, jak si lusknutím prstu dokážu v hlavě vytvářet úplně jiný život i když nespím a zároveň u toho normálně fungovat.

Nad skutečností toho, že nejspíš nemiluju toho člověka jako takového, ale spíš jeho staré já nebo nějakou představu o něm, co mám v hlavě, jsem se pozastavila už před pár lety. V té době mi to ale přišlo jako hloupost. Teď už si uvědomuju, že to nejspíš blbost tak úplně není.