(ne)zdravý vztah k jídlu

 Nikdy jsem přímo netrpěla žádnou PPP (porucha příjmu potravy), každopádně můj vztah k jídlu nebyl nikdy úplně zdravý, ačkoliv jsem si po většinu života myslela, že je to v pohodě. Že to nejspíš úplně v pořádku není, jsem si začala uvědomovat až nedávno, přibližně třičtvrtě roku zpátky.

Během života jsem měla různá období spojená s jídlem a zároveň i s psychikou - od jednoho jídla denně na střední škole, přes závislost na sladkostech a jedení z nudy, až po záchvatové přejídání. Nevyhnulo se mi ani počítání kalorií, striktní zápisy byť i jednoho sousta do kalorických tabulek a dlouhé zkoumání složení jednotlivých potravin. Všechno to vyvolala psychika - pocit nenávisti k sobě samotné, že nejsem pro nikoho dost dobrá a hlavně to, že se mi žádným způsobem nepodařilo zhubnout ani gram.

Největší problémy s jídlem se u mě objevují vždy se začátkem školního roku, kdy se opět vrací ranní blázinec, nestihání jídla a celkově můj každodenní chaos, ve kterém se mi už roky nedaří nastolit nějaký pořádek. Během školy na jídlo nemám čas ani energii, nechce se mi vařit, jsem unavená a celkově - mít nějakou rutinu je pro mě psychicky náročnější, než tomu je o prázdninách nebo tomu bylo například během distanční výuky nebo o zkouškové období.

Ruku v ruce s tímhle chaosem přichází uvědomění a výčitky. Výčitky z toho, že jsem nejedla. Výčitky z toho, že jsem jedla moc. Výčitky z toho, že jsem snědla tu čokoládu, protože jsem zrovna měla chuť dát si něco ke sledování YouTube. Výčitky z toho, že jediné, co jsem za celý den ve škole snědla byli dva sladcí pudingoví šneci, které jsem si koupila v Bille cestou do školy a zapila je lattéčkem z automatu.

Najít rytmus. Lehko se to řekne, ale o to těžší je to převést do praxe. Ačkoliv se fakt snažím, někdy prostě selžu (nerada tomu tak říkám, protože mi to nepřijde jako férový výraz) a sním to, co jsem si měsíc zakazovala. A opět se dostanu do kolečka výčitek, omezování se a tajných cheat days. Přijde mi nefér sama sobě vnucovat, že jsem selhala, po tom, co jsem snědla čokoládu, zmrzlinu nebo koblihu. Snědla jsem ji, protože moje tělo to tak zrovna cítilo a za určitých okolností to je naprosto v pořádku. Tím myslím za předpokladu, že jsem těch koblih neměla už pět a nebo nesnědla té čokolády celou tabulku. Opravdu se snažím alespoň přiblížit svojí hlavu k tomu správnému rytmu, a i když jsem mu teď blíž než kdy dřív, bude to ještě dlouhá cesta.

Snažím se, aby se můj jídelníček příliš nezakládal na striktním omezování se. Snažím se nezakazovat si určité potraviny, ale zároveň se jim stejně podvědomě vyhýbám, protože nechci přijímat zbytečný cukr. Také jsem se před nějakou dobou začala opět více hýbat, snažím se ujít alespoň těch 8 km denně, ale pro mě osobně je spíš takový ideál těch 10 km. Je jasné, že s větší aktivitou je nutné mít vyšší příjem potravy a živin - a to i cukrů. Optimálních 2000 kalorií nepřijmu ani za běžný den, když se nebudu ničem omezovat, můj běžný příjem činí něco kolem 1700 kalorií. V deficitu jsem minulý rok přijímala okolo 1500 kalorií denně a držela jsem ho přibližně čtvrt roku - ani po čtvrt roce se pokles na váze ani na mírách neprojevil.

Vlastně jsem na sebe pyšná, když si občas dopřeju něco, na co mám chuť, aniž bych zkoumala složení, obsah cukru nebo potom měla výčitky a další dny se striktně nutila do zdravé stravy a nedovolila si ani gram cukru navíc. Je to složitý proces a jeho prvopočátek je vždy v hlavě a v tom, jak moc dovolíme svojí mysli podvědomě ovládat náš stravovací režim.

Mně osobně výživa a všechna ta zákoutí s ní spojená vlastně velmi fascinují a opravdu mě to zajímá. Ráda vařím a peču zdravá jídla, ale v hlavě svůj stravovací rytmus úplně srovnaný nemám - což většina z vás z mého profilu na instagramu nejspíš nepozná. A tak pokračuju s odkrýváním reality tady, prostřednictvím tohohle blogu.