opakuju předmět na VŠ?

 Kdykoliv tohle zmíní někdo z mojí rodiny nebo mého okolí, je to jako by uhodil hřebíček na hlavičku, jak se říká. Protože v mém případě je to pravda. Opravdu opakuju předmět na vysoké škole.

Hned v zimním semestru prvního ročníku, jsem ani na třetí pokus neprošla zápočtem z matematiky, která je za 6 kreditů. Totálně mě to odrovnalo a zbytek zkouškového jsem na tom byla psychicky opravdu špatně, protože mi zbýval poslední pokus na další zkoušku, kterou už jsem musela udělat (kdyby ne, neměla bych dostatek kreditů pro postup do dalšího semestru). Troufnu si říct, že to pro mě bylo jedno z nejhorších období mého života, byla jsem v extrémním stresu (tak tisíckrát větším, než při maturitě). Hroutila jsem se z každé maličkosti, u učení jsem brečela a klepala se a v noci jsem nemohla spát. Měla jsem noční můry. Byla to neskutečná bezmoc, když vám na posledním pokusu na zkoušku stojí celý život a rozhoduje o tom, zda budete studovat nebo skončíte na pracáku.

Ani jeden z mých tří pokusů o splnění zápočtu (min. 60 %) nebyl o tom, že bych podcenila přípravu nebo se na to vykašlala. Naopak. Strávila jsem přípravou jak na první, tak i na další dva pokusy, dlouhé týdny. Hodiny jsem sledovala videa na YouTube. Spočítala jsem snad všechny příklady, které jsem na daná témata na internetu našla. Učila jsem se na Štědrý den, na Silvestra, na Nový rok. Připadala jsem si jako blázen, jako šílenec. Na Tiktoku mě lidi shazovali, že ne každý má na studium VŠ a jestli by pro mě nebylo lepší skončit. Že kdybych se místo natáčení videí na Tiktok učila, tak jsem to dávno mohla mít za sebou. Doteď mám doma desky snad se 40 papíry popsanými příklady. A k čemu to všechno bylo? Doslova k ničemu. Jen k tomu, aby mi to dokázalo, jak neschopná jsem, že se nedokážu „ani pořádně naučit“. Srazilo mi to sebevědomí, a i přes úspěšnější druhý semestr se mi nepodařilo se z toho psychicky naplno vyhrabat.

No a teď mě čeká druhý ročník a s ním i opakování zmíněné matematiky. Netroufnu si říct, jak to dopadne, jestli na to moje psychika má. Jediné, co vím je, že už nemám absolutně motivaci tomuto předmětu věnovat další čas a energii. Začátek semestru se blíží a mě začíná být z daného předmětu úzko, v noci mám sem tam noční můry. Při zápisu mi způsobil kolize v rozvrhu, díky čemuž jsem ho musela celý překopat - takže teď na matematiku budu mít tu nejhorší učitelku, jejíž studenti mají ještě k tomu nejvyšší neúspěšnost u zkoušky. Takže babo raď. Nechci si zase vytvářet v hlavě nějaké „co když“, ale i přesto tam někde ty pochybnosti jsou a jen nabírají na síle. Co když to znovu nezvládnu, co když mě učitelka potopí, co když ani nebudu schopná porozumět jejímu výkladu a tak mi vlastně cvičení s ní nepřinesou žádné nové znalosti? Co když nepochopím zadání zkoušky, co když se nebudu moct soustředit? A finálně - co když se k té zkoušce opět ani nedostanu?

Mám sice domluvené doučování, díky kterému jsem udělala zápočet ze statistiky a hlavně zkoušku , tu dokonce na první pokus. Snad mi to pomůže, nemám v hlavě žádné plány co a jak. Stále si opakuju, že bych se na tu matematiku měla možná už mrknout, ale je mi zle, jakmile otevřu zápisky. 

STAG tomu všemu také příliš nepřidává, po aktualizaci rozvrhu se mi matematika rozsvítila jasně fialovou barvu a při prokliku mi informativně hlásí, že pokud nedojde ke splnění předmětu, nebude možné si jej zapsat znovu. Jak motivující!

Na závěr bych jen chtěla říct, že je v pořádku něco nezvládnout, neuspět na první pokus nebo třeba jen opakovat předmět na vejšce. Taky jsme jen lidi a ne stroje, máme dny lepší a dny horší. Naše výsledky ovlivňuje mnoho faktorů. A tak, nebuďme na sebe prosím naštvaní, když se nám něco nepovede. Buďme na sebe milí a pečujme o sebe. Jen tak nám bude moct naše tělo a mysl sloužit při dalších pokusech o úspěch.