proč nejsem spokojená v Česku

 Tím, že v České republice nejsem spokojená, se netajím. Stejně jako tím, že se rozhodně necítím jako vlastenec. Každá země má své mouchy, ale poslední roky mám pocit, že Česko funguje stylem z bláta do louže. Nic se tu neřeší, nic se tu nemění. Na lidi se vysloveně kašle. V dnešním článku bych vám chtěla shrnout fakta, kvůli kterým nejsem v naší zemi spokojená i přesto, že jsem v životě nepřekročila její hranice.

Pojďme si představit pár těch pro mě nejdůležitějších faktorů. Upřímně moc nevím čím začít, nejde to brát úplně postupně nebo od nejzávažnějšího po méně závažné.

Nízké mzdy

Vezmu to zkrátka. Peníze. Rozhodně to není nic, co by se měl člověk stydět říct. Myslím, že většina lidí v naší republice má ví, že ty mzdy prostě nízké jsou, to není žádná domněnka, ale fakt. Zároveň je to jedna z věcí, která mě štve asi nejvíc, nedokážu si představit v budoucnu žít stylem z ruky do huby, kdy dám třičtvrtě mzdy za nájem bytu (pokud na něj vůbec budu mít). Minimální mzda 16 200,- Kč mi jako studentce ekonomiky přijde opravdu směšná.

Délka pracovní doby

V Česku je běžná pracovní doba 40 hodin týdně, zatímco v jiných státech EU nepřesáhne ani 35 hodin. Lidé tak mají více času na odpočinek, rodinu nebo třeba svoje koníčky. Jak je ale možné, že jinde to jde a produktivita práce je totožná a u nás prostě ne? A to už ani nemusím zmiňovat zkrácené úvazky, na které zaměstnavatelé přistupují jen velmi neradi, i když mnohým lidem by to pomohlo.

Ceny nemovitosti

O tohle se nemusíme příliš bavit, všichni víme jak to je. Už před pár lety byla situace na trhu nemovitostí neúnosná pro mladé lidi. V dnešní době mladý perspektivní člověk v pracovním věku nemá mnohdy šanci dosáhnout ani na hypotéku, natož aby byl schopen si nějakou nemovitost koupit. Jakožto jednotlivec si už nemůžete dovolit ani nějaký byt pronajmout, protože mzdy tomu prostě neodpovídají.

Drahota

Aneb jak se aktuálně říká Fialová drahota. Všechno zdražuje, ale mzdy nerostou. Krize na každém rohu. Stát není ochoten lidem dostatečně pomoci, jako je to v okolních státech. A tak nám všem zbývá jediné - omezit se, uskromnit se. Má ale takový život smysl? Má smysl, když si lidé kupují poslední dovolenou, aby si mohli ještě trochu užít? Mě to přijde spíš dost smutné.

Školství

Fungování českého školství jsem kritizovala již na základní škole. Kvalita vzdělání na různých základních školách, není v porovnání městských a vesnických škol srovnatelná. Co se středních škol týče, studenti se učí enormní množství nepotřebných informací, které stejně pár minut po testu zapomenou. Jaký to má smysl? A to, že tři čtvrtiny českých dětí chodí nerady do školy, nelíbí se jim tam nebo se potýkají se šikanou od spolužáků, to ani nepotřebuje komentář, spíš by nám to jen mělo trochu víc otevřít oči a pomoci nám si uvědomit, že je opravdu něco špatně. Stačil mi rok na vysoké škole, abych si uvědomila, že v systému bezplatného školství na vás opravdu nikomu nezáleží, nikoho nezajímá, jak se zrovna cítíte fyzicky, natož psychicky. Prostě buď bude držet pusu a krok a nebo můžete jít na pracák. Co dalšího mi v českých školách chybí, jsou školní psychologové, sestry a kariérní poradci.

Mladí lidé a trh práce

Fúha, tohle je poslední dva roky moje oblíbené téma. Když jsem odmaturovala, byla jsem zděšená představou hledání práce v naší zemi. Jasně, že máme velké množství volných pracovních míst, ale stačí se podívat jaké pracovní pozice tvoří většinu z nich - ty s nejnižší mzdou, o které stejně nikdo nemá zájem. Tématem samo o sobě jsou inzeráty a pracovní nabídky. Zaměstnavatelé obvykle shání mladé, flexibilní, perspektivní zaměstnance. To by bylo v pořádku, kdyby po mladém člověku nechtěli 10 let praxe k tomu. Jak se máme my mladí potom cítit? Máme si připadat, že o nás vlastně není zájem? Nebo je v tom jenom lenost a neochota zaměstnavatelů se svým zaměstnancům věnovat, školit je, posílat je na stáže a připravit nějaký firemní trainee program?

Češi

Ano, čtete správně. Dalším faktem, proč nemám ráda Česko, jsou Češi. A jak je vlastně vidím? Jako zlé, závistivé a nepřející lidi, kteří jsou mnozí z nich myslí ještě v minulém režimu. Na youtuberství a influencerství koukají jako na teenagery, kteří neumí nic jiného než koukat do počítače nebo telefonu. Přitom je to práce na živnost jako každá jiná. Vyžaduje úsilí, trpělivost a hlavně odvahu do internetového světa vůbec pořádně vstoupit. Tenhle přístup se mi v Česku opravdu nelíbí. Pojďme prostě být milí, pomáhat si, podporovat se a přát úspěch jeden druhému.

Potraviny

Co se mi opravdu nelíbí, je postavení vlády k regionálním potravinám. Samozřejmě, že je levnější nechat sem dovézt ovoce a zeleninu z Polska nebo Německa. Ale co naši domácí zemědělci, co lidi, kteří dřou od rána až do večera, aby produkovali kvalitní domácí zboží, které pak v supermarketech stejně nikdo nechce, protože je příliš drahé a radši si koupí levnější polské. Obdivuji státy jako je Rakousko nebo Německo, kde mají opravdu velké množství regionálních potravin. V těchto zemích se ale také klade mnohem větší důraz na podporu zemědělství, mají vyšší dotace a výsledná cena produktů tudíž není tak vysoká, protože zemědělci nemají potřebu si ceny kompenzovat.

Nejspíš bych mohla takhle pokračovat donekonečna. Samozřejmě, že každá země má něco, ale co je moc, to je moc. Bohužel. Česko by bylo nádhernou zemí, kdyby vláda zapracovala na věcech, na kterých je třeba a nezaobírala se zbytečnostmi.