"ten kamarád ze školy"

 Vsadím se, že nikdo z vás nezná ten pocit, kdy chcete jít třeba do kina nebo na kafe, ale uvědomíte si, že vlastně nemáte ani jednoho jediného člověka, se kterým byste tam mohli jít.

A tenhle pocit je celý můj život. Během mých 14 let ve školách mi prošlo životem tolik lidí, ale každý z nich byl vlastně jen "ten kamarád ze školy". Nikdo nebyl ten kamarád, co by se mi chtěl věnovat, sdílet se mnou svoje zážitky a trávit se mnou čas i mimo školu. Celý školní rok jsem vždy okolo sebe měla spoustu lidí, ale jakmile začaly jakékoliv prázdniny, najednou jsem neměla nikoho. Každý měl svoje plány - se svými lidmi. Na mě si vzpomněli vždy až pár dní před začátkem nového školního roku, aby se zeptali, kdy vlastně jdeme do školy a co si máme vzít s sebou.

Kdykoliv jsem se snažila s někým navázat kontakt, někam ho pozvat nebo ho prostě jen vytáhnout ven, vždy jsem dostala stejnou odpověď - „nejsem doma”, „nemám čas“ nebo „promiň, ale už jdu někam s tím a tamtím“. Samozřejmě, že negativní odpovědi nebyly vždy, ale i když mi ten dotyčný napsal, že se na něčem domluvíme a někam NĚKDY vyrazíme. K mému překvapení to stejně nikdy nedopadlo. Teď už vím, že to NĚKDY byla jen taková odpověď útěchy, ale v závěru to vlastně znamenalo nikdy a ani ten dotyčný sám si nemyslel, že bychom někdy něco podnikli. Zpětně se nedokážu rozhodnout, jestli bylo horší to přímé odmítnutí a nebo tahle falešná naděje, že alespoň jeden z těch lidí se mnou doopravdy chce trávit čas.

Nejsem vyloženě společenský typ a zároveň jsem extrémní introvert, ale chodit kamkoliv a dělat cokoliv sama se bojím. Cítím se blbě a trapně, i když jsem sama v kavárně, zatímco ostatní tam sedí s partou kamarádů, povídají si a smějí se, mezitím co já je jen pozoruju a koukám do telefonu nebo do iPadu.

Když jsem měla po maturitě, řekla jsem si „fajn, střední byla fakt nanic a ty lidi tam stáli fakt za ho*no, ale teď jdu na vysokou a tam už to bude jiný“. No, kéž bych měla pravdu. Na vejšce jsem poznala opravdu super lidi, na kterých je vidět, že to mají v hlavě srovnané, bohužel ani tam se zázrak nekonal. Během obou semestrů i zkouškových období jsem měla kamarádů, že bych je ani na prstech nepočítal (troufla bych si říct, že klidně 50). A hle, skončilo zkouškové a začaly prázdniny. A kde jsou všichni ti "kamarádi"? Všichni jsou pryč a vsadila bych se, že se objeví pár dní před začátkem druhé části zkouškového (někdy v srpnu), až budou shánět materiály a otázky. A tak teď sedím doma a nemám nikoho a jsem osamělejší, než kdy dřív, když sleduju jejich instagramy plné fotek z akcí a dovolených. 

Tohle člověka změní, ovlivní, má po tom jiný pohled na svět a na lidi okolo. A hlavně sám na sebe. Díváte se do zrcadla a říkáte si, co je se mnou špatně, že se se mnou vlastně nikdo nechce bavit, že se mnou nikdo nechce trávit čas. I když jsem přátelská. I když jsem ochotná. I když bych se pro ostatní rozkrájela a pro sebe neudělala nic. Nikdy jsem nepochopila proč. Sama na sobě nevidím vyloženě žádné špatné vlastnosti, které by mohly někoho odrazovat se se mnou bavit. 

| „Díváte se do zrcadla a říkáte si, co je se mnou špatně, že se se mnou vlastně nikdo nechce bavit“

Můj pohled na lidi okolo se za ty roky změnil. Hodně. Posílilo to můj strach z lidí, mám problém se s někým seznámit, protože jakoby každý měl na čele napsáno „proč bych se s tebou měl/a bavit“. V každém automaticky vidím to, že se se mnou chce bavit jen protože se to hodí - protože spolu jsme na brigádě, protože spolu chodíme do školy, protože naši rodiče jsou přátelé. Ale ono to tak vždycky je, opravdu se se mnou v závěru baví jen „protože něco“. A tak v člověku jen roste ten pocit, že nikam nepatří, že je na všechno sám.

Se svojí psychikou bojuju opravdu dlouho. Od doby, kdy jsem si poprvé uvědomila, že je v mém životě něco špatně a nežiju tak, jako moji vrstevníci, uplynulo nějakých možná už 7 let. Běžně si lidi nedokážou představit, jaké to je. Je to jako kdybyste člověku na vozíčku řekli „tak prostě vstaň a choď ne“. Takhle nějak se cítím, když mi někdo řekne „nevím, čeho se bojíš, prostě to udělej, nic to není“. Nic to není, ale jen pro člověka, který nemá hlavou plnou bloků, které mu brání i v běžných činnostech.