hokej není pro holky

 Moje obsese hokejem trvá celý můj život. Nejdřív jsem byla prvňáček, který nadšeně sledoval mistrovství světa a poprvé tomu konečně začínal rozumět. Následovaly další a další roky. Nedělala jsem žádný sport, bylo to zvláštní, ale moje rodina mě k ničemu nevedla. Polovinu svého života jsem každý rok jen seděla přilepená u televize a hltala každou vteřinu zápasů mistrovství světa. Říkala jsem si „proč jsem nemohla být kluk?“. Díky bohu, že jsem alespoň do nějakých 13 let pořádně netušila, co je to NHL a jak to vůbec funguje. 

Chodila jsem za rodiči a říkala jim, že bych chtěla taky hrát a být v televizi. Ale oni se smáli, mysleli si, že je to jen další šílený sen malého dítěte. Nakonec mě vždy odbyli se slovy „hokej není pro holky“. A v té době měli vlastně tak nějak pravdu, v té době ženský hokej rozhodně nezažíval žádný velký rozmach a nedostávala se mu ani přílišná pozornost. V přípravkách hrály holky dohromady s kluky a byla to spíš jen dětská zábava než profesionální sport.

Někdy ke konci základní školy jsem se spolužáky začala chodit na zápasy na místní stadion. Zjistila jsem ale, že to pro mě není ono. Příliš mě to nebavilo, protože jsem prostě měla pocit, že o nic nejde. A během střední školy jsem objevila NHL - které se v Česku vysílá v pozdních nočních hodinách. Pro moje životem utrápené já to byl únik z reality. Na první zápasy jsem začala koukat někdy v 15 letech. Ničilo to můj spánkový režim, ale milovala jsem to. Samozřejmě jsem ani v jednom roce nesměla vynechat žádný zápas mistrovství světa. 

Moje hokejová posedlost zesílila, když jsem v roce 2018, kdy mi bylo 16 objevila Jakuba Vránu, který v té době hrál v NHL za Washington Capitals. Viděla jsem v něm neskutečnou motivaci a pozitivitu (a ještě k tomu to byl a stále je velmi charismatický mladík). Od té doby jsem sledovala snad každý jeho zápas - a když ne v noci, tak přes den ze záznamu. Jediné, co můžu říct je, že i přesto, že jsem neměla šanci se s ním setkat, tenhle, v té době 22-letý mladík změnil můj život. Každý rozhovor s ním, který jsem viděla nebo četla, mě motivoval se nevzdávat. Jeho zdravé sebevědomí mě fascinovalo a fascinuje mě doteď. No, nějaký čas uplynul - mě je 20 a Jakubovi 26, ale jedna věc je jistá. Vzhlížím k němu stále stejně jako na začátku a stále se zaujetím sleduju každý jeho zápas.

Bohužel moje obsese hokejem nemá jen pozitivní dopad - pravidelné noční sledování NHL ruinuje můj spánkový režim, během mistrovství světa dávám hokeji přednost snad před vším. Při letošním draftu NHL, který proběhl sotva před pár dny, jsem strávila třičtvrtě dne u obrazovky a podporovala své oblíbence.

K mojí smůle se tahle posedlost projevila i při hledání potenciálních partnerů. Vždycky mě přitahovali sportovci, ale později se můj typ kluků zaměřil pouze na hokejisty a já na seznamovacích aplikacích začala vyhledávat cíleně jen je. Abych odpověděla na slova Jiřího Langmajera z hokejového seriálu Lajna - plnotučný tvaroh bych asi ztlouct zvládla a ne, v nákupáku v Torontu se fakt nevidím. Netoužím mít po boku hokejistu kvůli penězům nebo slávě. Jde o to, že bych měla jistotu, že budeme mít něco společného. Budeme se mít o čem bavit. Že bych ho mohla plně podporovat v něčem, co mám ráda a baví i mě. Navíc v mladých klucích, kteří o cestovali za hokejem do zámoří nebo na sever, vidím obrovskou samostatnost a soběstačnost. Museli se naučit si vařit, uklízet, prát. To mnozí běžní městští kluci nezvládají.

Možná už zacházím až příliš do detailů, ale dávám vám možnost nahlédnout trochu do mé mysli, která je bezhlavě upnutá na jednu věc, která jí drží při životě a mnohdy i v dobré náladě.

A pro rýpaly - samozřejmě vím, co je offside nebo zakázané uvolnění. Neházejte všechny do holky do jednoho pytle. Kdybych neměla tušení, co to je nebo jak to funguje, pro mě osobně by nemělo sledování hokeje žádný smysl.

A proč tohle všechno píšu? Chci jen poukázat na to, jak rozdělená byla v předchozích letech společnost i kvůli sportům. A stále to tak je. Kluci i děvčata se mi ve škole posmívali, že furt čumím na ten hokej a přitom beztak ani neznám pravidla a chci být jen zajímavá, že na něj koukám jen abych mohla slintat nad vysportovanými mladými hokejisty. Nejednou proti mě spolužáci použili mnou velmi oblíbenou hlášku „ty se jen vidíš v nákupáku v Torontu a v očích ti svítěj kanadský dolary”. Mě osobně to vždycky spíš pobavilo, ale přijde mi fajn poukázat, jak lidi odsuzují ženy za to, že mají rády nebo dokonce hrají sport, který byl původně jen mužský. A samozřejmě to tak funguje i naopak. Třeba u baletu nebo gymnastiky. Nikdo nikdy nepochopil, že mě sledování hokeje zachraňovalo v dobách, kdy jsem měla zlomené srdce, kdy mě spolužáci šikanovali nebo kdykoliv jsem neměla dobrý den. Ale o šikaně zase někdy příště.