(ne)festivalování

 Přirozeně jsem sice extrémní introvert, ale řekněme, že to hlavně v případě, kdy jsem mezi lidmi, které znám a oni znají mě.

Za ty roky, co trávím veškerý svůj volný čas doma o samotě nebo pouze v přítomnosti své rodiny, cítím, že mám uvnitř sebe nahromaděné extrémní množství energie, kterou bych potřebovala někde vydat - tancovat, zpívat, brečet, vykřičet se. Podobně jako třeba Anička Šulcová na koncertě Olivie Rodrigo (odkaz na vlog, fakt stojí za zhlédnutí!). Sama cítím, že bych něco takového potřebovala udělat. 

Dostat ze sebe všechny ty vzpomínky, špatné zkušenosti, tu vnitřní bolest. Uzavřít všechny ty dosud neuzavřené kapitoly. Vybít se. Vyslat to nashromážděné množství energie do světa a načerpat energii jinou.

I když jsem byla ta tichá holka, co seděla v koutě se sluchátky v uších, styděla se tancovat, nechodila do klubů ani na house party, uvnitř tomu nebylo úplně tak. Vlastně už někdy od roku 2016 jsem toužila navštívit ty obrovské festivaly typu Coachella (USA, Kalifornie), Tomorrowland (Belgie) nebo Balaton Sound (Maďarsko). Obléknout si barevné oblečení, zaplést stužky do vlasů a mít obličej plný třpytek. Hezká představa, že? Vždycky mi šlo o zábavu, ne o to se opít a ležet někde u silnice. Ne o to flirtovat s klukama na každém rohu. Ne o to se pod vlivem alkoholu nechávat při tanci osahávat od kluků, které jsem viděla poprvé. Vše mělo být jen o energii, o dobrých vibes a o zábavě bez alkoholu. O zážitcích a o vzpomínkách.

Bohužel i tady mi brání už několikrát zmiňovaná skutečnost, že „nemám s kým jít“. Nikoho natolik důvěrného, na koho bych se mohla spolehnout natolik, že bych s ním mohla nebo chtěla cestovat na koncert nebo festival byť i tady po Česku, zařizovat ubytování, jízdenky a všechny ty věci, prostě nemám. Natož abych vyrazila někam do zahraničí. 

Letos jsem prošvihla koncert mých oblíbených Imagine Dragons a mého milovaného Harryho Stylese, který byl sotva před pár dny. Kromě toho už několik let toužím navštívit Beats for Love a Colours of Ostrava, bohužel Ostrava je pro mě úplně, ale úplně na opačné straně republiky a nikdy jsem tam nebyla, takže ohledně cestování tam o samotě jsem si opravdu hodně nejistá. Letos byl mým největším snem Martin Garrix, který uzavíral letošní Colours of Ostrava. I on je pro mě interpretem, kterého poslouchám už strašně dlouho. Společně s Aviciim, Kygem a Davidem Guettou jsou to takové moje energy boosty. Strašně ráda bych po vzoru Aničky Šulcové vyrazila i na koncert Olivie Rodrigo, kterou jsem si oblíbila za posledních pár měsíců, protože její písničky mnohdy vystihují moje pocity a nedokážu pochopit, jak někdo tak mladý jako ona dokáže dát do těch písniček tolik emocí. 

Bohužel skutečnost je taková, že nadále sedím doma, koukám na videa z koncertů, občas s povzdechem projedu vstupenky, sleduju ceny ubytování, jízdenky, sem tam se snažím někoho přemluvit, aby jel se mnou, bohužel neúspěšně. Takže o koncertech a festivalech jako takových si můžu nechat jen zdát.

Rodiče mi odmalička říkali, že jsou to jen vyhozené peníze za pár hodin stání v tlačenici lidí. Já to tak nikdy neviděla. Vždycky jsem to viděla jako příjem obrovského množství pozitivní energie a dobrých vibes. Jako možnost vidět naživo svého idola, někoho, ke komu vzhlížíte, koho obdivujete a chcete ho podpořit zároveň.

Tím jak vedu svůj život, nechávám se ovládat názory ostatních a bojím se cokoliv podniknout sama, ničím sny té malé holky, která ve 13 letech toužila po tom, že bude objíždět koncerty a sbírat podpisy. Že bude mít jednou fotku s One Direction nebo s Aviciim. Ani jedno už se nestane.