má to smysl?

 Poslední třeba rok, dva mám pocit, že nic nedává smysl, nic mě nebaví ani nenaplňuje. Nemám z ničeho radost. Jednoduše prostě nežiju, ale jenom přežívám Každý večer přemýšlím nad tím, jestli má vůbec smysl, abych se ráno probudila.

Nevím, kdy to začalo, možná po tom, co jsem ztratila důvěru v člověka, do kterého jsem byla sakra zamilovaná, v člověka, pro kterého jsem byla schopná obětovat všechno a překopat celý svůj život. Ale bohužel z jeho strany to nebylo tak úplně stejně.

| „Snad každá psycholožka mi řekla, že to, co potřebuju je zamilovat se, mít vztah a až pak se všechno změní.“ 

Nechce se mi do školy, nechce se mi do práce, všechno mi přijde jako totální ztráta času. A já jsem životem unuděná k smrti, protože mám pocit, že mi kromě trápení a problémů nic nepřináší. Žádné zážitky, pozitivní vzpomínky. Nic. Jen množství negativní energie, překážky kam se podívám. A tak jen bojuju. Ale víc než s čímkoliv jiným bojuju sama se sebou.

Musím se nutit cokoliv dělat, být produktivní. Potom je mi třeba chvíli fajn, protože to vyžene všechny ty myšlenky, ale než se člověk naděje, jsou zpátky. Netuším čím to je a netuším proč to tak je. Proč se nedokážu na svět dívat přes růžové brýle místo toho, abych se dívala přes ty černé? Proč moje psychika dostává naloženo víc než je schopná unést?

Spoustu let přemýšlím nad tím, co chci vlastně se svým životem dělat. Co chci vlastně studovat, co chci dělat za práci, kde chci žít a hlavně s kým chci žít. A odpověď? Nevím. Prostě nevím. Kromě toho, že stejně všichni umřeme nemám o životě vůbec žádnou představu. Žádný životní směr, kterým bych se chtěla ubírat, ani nikoho, kdo by mě mohl správně nasměrovat.

Připadám si tak sama. Když člověk nemá kamarády, nejdřív si řekne „kašlu na to, nebudu nikoho nutit se se mnou bavit“. Každopádně když pak člověk později potřebuje něco probrat, o někoho se opřít, prostě hledá tu pomocnou ruku, za kterou by se mohl zachytit, uvědomí si, že tu vlastně nikdo není. Že je vlastně sám proti světu. Nemá se s kým poradit, nemá si o tom s kým popovídat. A tak prostě vymýšlí provizorní řešení, jako já už mockrát. Ale víte co, nic dlouho nevydrží, pokud se to neudělá pořádně. Proto i můj život je jako domeček s karet, balancuju na tenkým ledě a modlím se, aby vydržel. Kdo ví, jak dlouho vydrží, jestli vůbec.

Teď jsem tu zase trochu rozvířila negativní energii, ale mám tohle všechno v hlavě už tak ty dva roky. A vždycky si říkám, že někdy to musí ven. Po covidu jsme nejspíš všichni jiní a už nikdy nebudeme stejní. Už nikdy nebudeme vidět svět ani společnost stejně. Některým z nás to prospělo, ale mnohým ublížilo. Já sama nedokážu úplně posoudit, do které skupiny patřím, každopádně i já vidím svět jinak. Jakou jednu velkou katastrofu, které se nedá ubránit.