moje (ne)vztahy

 Po přečtení názvu tohoto článku asi není jednoduché hned pochopit, co si pod tím představit. Uznávám, že název je možná trochu zavádějící, ale dá se říct, že je to účel. V tomto článku vám přiblížím svoje další zážitky a zkušenosti, kterých není moc a zpětně si říkám, že jsem byla hloupá a slepá.

Po tom, co jsem si třičtvrtě svého života procházela šikanou a pravidelně schytávala posměšky vlastně téměř na cokoliv. Neměla jsem štěstí na lásku. Moje city, které jsem chovala vůči osobám mužského pohlaví, nikdy nebyly opětovány. 

Během základní školy jsem byla zamilovaná asi dvakrát nebo třikrát - vždycky to bylo do nějakého z mých kamarádů. A důvodem bylo vždycky to, že mi věnovali pozornost, zajímali se o mně. Bohužel ani jeden z nich moje city neopětoval. Naopak. Po tom, co zjistili, že k nim chovám náklonnost, vysmáli se mi. Přece jsem si nemohla myslet, že „někomu jako je on by se mohla líbit holka jako jsem já“. Ta věta se mi přehrává v hlavě doteď. V té době už měly všechny spolužačky za sebou svoje první vztahy, vodily se po škole za ruce s klukama a ze mě si dělaly akorát srandu.

K mojí smůle ani střední škola nepřinesla žádnou velkou změnu. Ani tam jsem štěstí a lásku nenašla. Naopak jsem zjistila, jak zlí dokážou lidi být. Nikdo mě nechtěl a všichni se mi posmívali, protože mě nikdo nechtěl, protože jsem s nikým nespala, protože všichni už dávno někoho měli a a já byla jen ta divná.

Tohle se změnilo jednoho dne, kdy mi na instagramu napsal jeden nejmenovaný kluk. Byl o trochu starší než já a chodil do školy do stejného města jako já. V tu dobu jsem byla v prváku střední školy. Začala jsem si s ním psát. Choval se mile a psali jsme si pravidelně. Asi po čtrnácti dnech mi začalo připadat, že tam něco nehraje. Začal se chovat jinak. Psal mi, že mě viděl a popisoval mi, co jsem měla na sobě. Bombardoval mě zprávami, že na mě čeká na nádraží a že ví, kterým autobusem přijedu. Stala se z toho pro patnáctiletou holku noční můra. Začala jsem ho ignoroval, ale stále mě spamoval zprávami. To ale ještě nebylo nic oproti tomu, co následovalo. V té době jsem se bavila s partou mých spolužáků, myslela jsem si, že to jsou moji kamarádi, ale neměla jsem pravdu. Jednou mi napsala jedna moje spolužačka, se kterou jsem se nikdy moc nebavila, že potkala mojí partu a slyšela, jak se baví o tom, jak jsem na to hezky skočila a že nečekali, že jsem tak blbá. Další věci, co jsem se dozvěděla tu vypisovat nebudu, bylo by to příliš osobní. V tu chvíli mi to ale došlo. Hned ten den jsem s tím svoje kamarády konfrontovala. Z jejich odpovědi jsem se nestačila divit. „Dělali jsme to pro tvoje dobro, aby sis mohla taky trochu užít.“  Nevěřila jsem svým uším. Ten kluk byl jejich kamarád, se kterým se domluvili na to, aby mě sbalil a vyspal se se mnou, protože jsem údajně tak hloupá a naivní, že na to skočím každému.

Další polovztahy jsem měla za život už jen dva. Oba  byly nedávno po výše zmíněném incidentu. Ani v jednom případě jsem ke svým skoropřítelům nechovala žádné city. Jeden z těch vztahů byl na dálku a mě to po třech týdnech jednoduše přestalo bavit. Když se pak objevil druhý můj „nápadník“, až podezřele moc rychle mi vyjadřoval city a já měla pocit, že to snad ani nemůžu brát vážně. Takže tohle byla taky taková rychlovka a otázka cca měsíce, kdy jsme se sice párkrát viděli, ale já z něj měla vlastně tak zvláštní pocit, že se dá říct, že jsem se ho skoro bála.

Po každém z těchto zážitků jsem měla pohled na svět otočený naruby. Měla jsem pocit, že je to nějaký prank, nechápala jsem proč se to děje, jak na mě můžou moji „kamarádi“ vymýšlet takové věci. Na moje patnáctileté já to prostě bylo příliš.

Moje poslední zamilovanost byla přibližně před dvěma lety, ale trvala déle než bych do sebe řekla, bylo to do mého dlouholetého kamaráda, kterého znám skoro celý život. Vtipné je, že jsem do něj byla zamilovaná skoro celou základní školu. A ke konci střední, když jsme spolu trávili víc času, se to vrátilo. Z jeho strany se objevovaly signály a mě to vlastně donutilo do toho znovu spadnout, protože jsem cítila, že by to mohlo být ono. No, nebylo. Kamarád si před nějakou dobou našel přítelkyni a mě naprosto odříznul. Srovnat se s tím a přerušit to silný citový pouto bylo náročný, zabralo mi to více než rok a vlastně i část mého studia na VŠ, kdy jsem do školy chodila jako tělo bez duše. Můj způsob boje byl prostý - vyhýbat se mu. A tak to trvalo třičtvrtě roku, co jsme se neviděli. Troufnu si říct, že z toho stále nejsem úplně venku, kdykoliv ho vidím, mám v sobě zvláštní pocit.

Dodnes mám pocit, že mám srdce i duši roztrhané natolik, že už to ani slepit nejde, že se to už nikdy nezahojí, nikdy to nebude jako dřív. Když si uvědomím, že všechny ty jizvy nejen na srdci a na duši má i ta malá holka z fotek, která toužila po tom, udělat svět lepší a každému pomáhat, je mi smutno.