"co by si o tom mysleli?"

 Odmalička jsem měla velké sny - budu úspěšná a nezávislá žena, která všem chlapům natře zadky. No, kéž by se tahle vize alespoň trochu přiblížila realitě. Místo budování čehosi, jsem uvězněná mezi názory ostatních lidí jako ve vězení a vlastně vůbec nežiju tak, jak bych chtěla, protože můj život z 90 % ovládají ostatní. Před každým rozhodnutím se už nějak přirozeně zamyslím nad tím, co by si o tom mysleli lidi okolo mě, co by na to asi řekli. Dá se říct, že jsem totálně posedlá tím, co si o mně kdo myslí. Jasně, že to zní hloupě, já sama si to ještě před pár lety neuvědomovala, ale vlastně mě to provází celý život.

„Co by si o tom asi mysleli ostatní?“

Vždycky jsem se strašně chtěla oblékat, líčit se a prostě vypadat tak, jak se to líbilo mě. Jenže narážky ostatních tuhle moji snahu vždycky poslaly k ledu a já se vrátila zpět ke svému běžnému oblékání ala ta nejvíc obyčejná holka, kterou si dokážete představit. 

A tak místo plnění svých snů se jen plácám na místě a nevím kudy kam, protože co by si o tom ostatní pomysleli. Co by asi řekli na to, kdybych začala natáčet na YouTube? Co by si řekli o tom, kdybych vydala knížku? Co by si můj crush asi řekl, kdybych mu vyznala city? Co by si asi lidi ve škole řekli, kdybych si na sebe vzala tohle? Co by si o mně asi řekli ostatní ve fitku, kdybych tam jen tak přišla? Mohla bych pokračovat donekonečna. Tyhle myšlenky mě provází každým mým dnem a já jsem jak v pasti, ze které se nemůžu dostat. A tak moc bych si přála to konečně hodit za hlavu. Vykašlat se na to, co si o mně myslí někdo, kdo mi celý život jenom ubližoval. Vykašlat se na všechny zatracený názory ostatních a konečně dělat něco jen proto, že JÁ sama chci. Nenechat si podvědomě řídit život ostatními.

Díky bohu za vysokou školu, která mi dala prostor posunout se alespoň o pár kroků dál - změnit styl oblékání, opět se začít líčit, místo krátkých vlasů si nechat narůst dlouhé. Jednoduše začít alespoň v něčem od znovu. Bylo to uvolňující, jakoby to sevření mezi názory ostatních trochu povolilo a já se mohla konečně trochu nadechnout.

Nebyla jsem to já. Celé ty roky. Byly to ostatní, kteří svými hloupými názory a narážkami řídili můj život a ovládali mě - co budu dělat, jak budu vypadat, co budu nosit...

Cítím se trapně, když tohle píšu, protože mě samotné to přijde vlastně trochu směšné, až mám pocit, že to snad ani nemůže být reálné. No, bohužel je a mě čeká jen další dlouhý a náročný boj odprostit se od toho co si o mně myslí ostatní.

A třeba jednou začnu natáčet na YouTube. Třeba jednou konečně napíšu a vydám knížku. Třeba budu jednou schopná někomu beze strachu říct, co k němu cítím. Třeba jednou opravdu začnu nosit to, co se mi líbí, třeba začnu vypadat přesně tak, jak bych chtěla. A třeba se jednou konečně přestanu bát a začnu chodit i do toho fitka.