(ne)cestování

-

 Znáte ten pocit, když nemáte na prázdniny ani jeden jediný plán? Že ne? Já ho znám možná až moc dobře. Je to pro mě pravidelně se opakující cyklus a čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, jak vlastně miluju chodit do školy (i když na to vždy nadávám) a nesnáším prázdniny.

Přiznám se, že jsem nikdy nebyla za hranicemi naší republiky, i když to byl vždycky můj sen. Nebyla jsem typické české all inclusive dítě na pláži v Chorvatsku s řízkem v ruce. Nikdy jsem nebyla na žádné dovolené (když nepočítám lyžák v 7.třídě ZŠ). Rodiče nikdy neměli čas, nikdy mě nikam nevzali, protože oni sami nechtěli. Zní to blbě, ale je to smutná realita.

A následkem toho mě rok co rok na začátku prázdnin přepadne psychické vyhoření, že nejsem schopná dělat vlastně skoro nic. Závidím ostatním, že mají partu lidí, zážitky, vzpomínky, zkušenosti. Já nemám nic, jenom roky tvrdé dřiny nad studiem, která zůstává bez vysněné odměny.

Od té doby, co je mi 18, tak snad není jediného měsíce, kdy bych nekoukala na letenky, ubytování, vstupenky na koncerty a festivaly a nepřemýšlela, jak se tam dostat. Bohužel moje psychika mi brání. Nedokážu nikam vycestovat sama. Bojím se cestování, že se ztratím, nedomluvím se nebo se něco pokazí a fakt netuším, jestli někdy budu schopná to překonat.

Tohle bylo takové trochu exposing myself. A aby to nebylo jen negativní, tak bych vás všechny chtěla motivovat, abyste se tak jako já nebáli vystoupit ze své komfortní zóny. Vyrazili někam, ať už s rodinou nebo s kamarády. Sbírali ty zážitky, ať máte na co vzpomínat. Peníze se vždycky vrátí, ale ten čas už ne.

Komentáře

  1. Macina15. července 2022 v 12:35

    Mám to stejně, krom faktu, že jsem zažila 2-3 dovolené ala české děcko s řízkem v ruce (v rámci ČR). Zároveň to, že jsem s rodiči trávila týden na jednom místě, jedli jsme věci z domova a chodili se od rána do večera koupat do bazénu a vyvalovat na deku, moje srdce štěstím taky nenapnilo (zní to nevděčně, ale snad chápeš, jak to myslím).
    Pomalu se ale smiřuji s faktem, že se na tom nic nezmění. Že nepodniknu výlet s partou do zahraničí, nepůjdu na koncert ani nezažiju zábavnou rodinou dovolenou. Chtěla bych to změnit, neskutečně moc, ale sama se bojím a kamarády, kteří by to absolvovali se mnou nemám. Jak tedy z tohoto začarovaného kruhu ven?
    A abych i já nebyla jen negativní - nejsi v tom sama 💛 a třeba se to jednou zlomí a vsechno to doženeme. 🙏🏻✨

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

proč nesnáším Vánoce?

-
 Už několikrát jsem se na instagramu zmínila, že co se týče Vánoc, jsem úplný Grinch a nenávidím cokoliv, co je s nimi byť jen trochu spojené. A protože je to věc, na kterou jste se mě často ptali vzhledem k tomu, že mít takovou nenávist k Vánocům asi není úplně obvyklé, rozhodla jsem se o tom napsat místo příspěvku rovnou celý článek. Přemýšlela jsem, jak bych tohle téma měla správně uchopit, aby to bylo pochopitelné pro všechny a rozhodla jsem se, že nejlepší bude rozepsat vše v jednotlivých bodech co a proč mi vadí. Nechci moc protahovat úvod, takže to vezmu zkrátka. Vánoce nesnáším už opravdu od dětského věku, řekněme, že někdy od doby, kdy jsem pochopila, že žádný Ježíšek neexistuje a zároveň jsem začala mít takový ten všeoecný rozum a přehled (troufnu si říct, že okolo takových 12 let), v tomto věku se u mě začaly také postupně rozvíjet psychické poruchy a začala jsem na sobě vidět první projevy, jen jsem tomu v tomto věku nedávali žádnou váhu. Začaly mě trápit úzkosti, stres a n
Další informace

proč jsem vždy ta špatná?

-
 Poslední roky často přemýšlím nad tím, proč jsem stále ta špatná, ta horší. Přemýšlím nad tím, proč mě okolí vidí jako špatného člověka. V životě jsem nikdy neměla pocit, že jsem v něčem dobrá – a když už mi okolí na pár minut umožnilo si něco takového myslet, vzápětí přišel někdo lepší – moje sestra, sestřenice, kamarád/ka, spolužák/čka. Ve všem jsem skončila jako průměrná (někdy dokonce podprůměrná). Celý život jsem toužila po uznání, po obdivu, po pocitu, že jsem v něčem fakt dobrá, po utvrzení v tom, v čem jsem byla nejistá, po motivaci, která by mě nutila se dané věci dál věnovat a rozvíjet se. Místo toho se mi naopak dostávalo opakovaného utvrzení se v tom, že jsem ve všem ta horší, že to já jsem ta špatná. Že jsem ta líná, neschopná a ta, co je k ničemu. Že jsem ta divná, protože jsem neměla žádný normální vztah. Že jsem ta sobecká, protože nechci mít děti. Že jsem ta k ničemu, protože jsem nezvládla zkoušku na první pokus. Že jsem ta líná, protože nevydržím v práci ani týden v
Další informace

sebeláska a šikana

-
  Sebeláska nebo dnes tak populární název selflove , je v dnešní době hodně diskutovaným tématem. A právě tomuto tématu bych chtěla věnovat tento článek. Já osobně si myslím, že je do života rozhodně důležité mít se rád a nějakým způsobem přijmout sám/a sebe. Já sama mám s tímto obrovský problém, jsem sama se sebou nespokojená už odmalička. Ani ne tolik po mentální stránce, ale hlavně po stránce fyzické a vzhledové. | „Jednou mi někdo řekl, že mě nikdo nemůže milovat, dokud nebudu já milovat sama sebe.“  Už ve školce se se mnou nikdo nechtěl bavit. Doteď nevím proč. Na základní škole se mi děti posmívaly za mnoho věcí. Za brýle, za křivé zuby, později za rovnátka, které mi sice pomohly, ale naopak se mi zkřivily spodní zuby a tak se mi kluci posmívali opět za křivé zuby. Ke konci druhého stupně se mi objevilo akné, které jsem měla po celých zádech, ramenech a obličeji. Nesnášela jsem to a nesnášela jsem sebe. Urážky od kluků mě bolely mnohem více než ty od holek. Připadala jsem si tak
Další informace