starší sourozenec

Jsem ten starší sourozenec - mám o 5 let mladší sestru. A musím říct, že čím jsme starší, tím hůř spolu vycházíme. Já jsem povahově a osobnostně spíš po mamce, sestra spíš po tátovi. A i tyhle povahové rysy u nás způsobují mnohé rozepře. Každopádně povaha ale není to, o čem chci dneska mluvit.

Dřív jsem si jako starší sourozenec připadala celkem dobře, sestra byla malá a rodiče se mnou tudíž jednali férově jako s tím rozumnějším dítětem. To se ale postupem času změnilo. Posledních pár let mám pocit, že mě vnímají spíš jako zátěž, která jim přináší jen starosti.

To, co mě v mládí zakazovali, mojí sestře povolí, já na základce nemohla mít ani telefon, protože to přece bylo zbytečné, ale sestra ho měla hned. Já na střední nemohla mít ani datový paušál, přestože naše škola neměla wifi. Nemohla jsem mít do 18 ani bankovní účet, i přesto, že spolužáci už ho dávno měli. Rodiče vždy tvrdili, že to nepotřebuju, protože k čemu by mi to přeci bylo. Já vím, je jiná doba, ale už i v době, kdy jsem chodila na střední, měl paušál nebo bankovní účet téměř každý a bylo spíš nenormální to nemít.

Nemluvě o tom, že jsem dřív musela doma uklidit a mít hotové úkoly, abych vůbec mohla jít ven. A když už jsem šla, musela jsem říct kam jdu, s kým tam jdu, co tam budu dělat a kdy se vrátím. A běda, abych nahlášený čas návratu překročila o pár minut. Zatímco moje sestra zmizí kamsi ven bez nahlášení čehokoliv a to, že přijede později rodičům napíše až po času odjezdu posledního autobusu do naší vesnice, aby se náhodou nemohlo stát, že by jí to rodiče nepovolili, protože takhle nemají jinou možnost.

Já do mých cca 16-17, kdy jsem si začala vydělávat, nemohla mít vlastně nic navíc. Rodiče mi pořídili jen to nejnutnější a tím to končilo. Všechno jsem si jinak musela platit sama - oblečení, kosmetiku, knížky, nový telefon i ten paušál. Natož aby mě jako malou někam vzali, o prázdninách na výlet, do obchoďáku nakupovat. Nevěděla jsem, jaké to je.

A teď, když sestra „zestárla“, najednou jí rodiče chtějí brát všude a myslí si, že když tam vezmou i mě, teď už dospělého člověka, který si vlastně může dělat co chce a kdy chce, tak že mi tím něco vynahradí. To, co jsem neměla jako malá jen proto, že to rodičům přišlo zbytečné nebo prostě neměli čas se mi věnovat, protože přece bylo jednodušší mě dát na celé prázdniny k babičce, která bydlí doslova na opačném konci vesnice, se prostě nedá jen tak něčím vynahradit. To, že jsem byla ta divná, protože mě rodiče nechtěli v 15 pustit ani do 10 km vzdáleného města autobusem, už prostě nejde vzít zpět.

Jejich přístup ze mě vychoval to, čím teď jsem - asociální introvertní holku, která nemá absolutně žádné sebevědomí, protože pro ní nikdy nikdo neměl pár dobrých slov, zatímco těch špatných bylo nespočet. Vždycky jsem brala rodiče jako osoby, kterým se můžu svěřit se vším, ať by to bylo cokoliv - no, poslední dobou zjišťuji, že to tak úplně není. Nenacházím v nich absolutně žádné pochopení, místo kterého mě zasypávají „hloupými“ radami, které by fungovaly možná tak v dobách jejich dětství. Neuvědomují si, že když se jim přijdu s něčím svěřit, nepotřebuju rady, chci se jen vypovídat a dostat trochu pochopení. Nechci slyšet milion poznámek na to, že si vymýšlím, že zveličuju problémy, které má každý. Nechci, aby zlehčovali psychický stav a rozpoložení vlastního dítěte, se kterým spousty let běhali po psychologických ambulancích.

Tenhle článek absolutně nemá vyznít jako, že jsem žárlivá nebo závistivá, vůbec ne. Naopak, oproti mojí sestře jsem se vždycky snažila být co nejvíce soběstačná a zároveň nápomocná svým rodičům. Když jsem přišla ze školy, doma jsem uklidila, pomáhala jsem na zahradě, chodila na brigádu. Nikdy jsem toho po rodičích příliš nechtěla, nikdy jsem si neřekla o peníze, protože mi to připadalo hloupé, když jsem dostala peníze na školní výlet, nikdy jsem je neutratila jako moji spolužáci, nechtěla jsem utrácet cizí peníze za svoje věci, které bych si stejně koupila jen proto, že rodiče mi je nechtěli koupit sami od sebe.

Jasně, že rodiče nemohou být nikdy ke všem sourozencům stoprocentně fér, ale podle mě by bylo fajn se o to co nejvíc pokusit a plně se neřídit tím, jaká je zrovna doba. Netvrdit, že moje sestra v 15 letech nutně potřebuje datový paušál, když já ho v 17 vůbec nepotřebovala, přestože jsem wifi ve škole neměla a školu jsem měla vzdálenou 30 km od domova. Celé je to jen o tom, že se mnohdy rodičům nechtělo se s tím zabývat, což já asi nikdy nepochopím.

K čemu si pořizovat dítě, když se mu nechci plně věnovat, co nejvíce mu zpříjemnit dětství a zároveň ho co nejlépe připravit na život v dnešním světě?