zlehčování psychických problémů

 Ještě před pár lety byly psychické nemoci a problémy naprosté tabu - přitom je to nemoc jako každá jiná. Časem se z tohoto tabu stal ale nástroj, jak získat pozornost. Malé děti si na internetu stěžují (nebo spíš chlubí?), jaké mají deprese a úzkosti, jak se sebepoškozují atd. Svoje psychické problémy jsem nikdy nevyužila k tomu, abych získala pozornost. Nechtěla jsem o tom nikde mluvit, spíš jsem si připadala jako ta divná, ta co není normální.

Když jsem poprvé navštívila psychologickou ambulanci, bylo mi 14-15 let, úplně přesně už nevím. Prošla jsem několika ambulancemi a sezeními, bylo to spíš takové povídání. Dělala jsem různé psychotesty a cvičení na dýchání a zahnání úzkostí - bez výsledku. Byla mi vystavena žádanka na psychiatrické vyšetření a doporučena jedna paní doktorka, která byla skvělá. Konečně jsem měla pocit, že někoho opravdu zajímá, jak se cítím a chápe mě. Paní doktorka zjistila, že trpím lehkou formou úzkostí a mám sklony k sociální fobii a uzavřenosti do sebe. Navrhla mi medikaci, kterou jsem později odmítla. Nechtěla jsem být závislá na lécích, které můj problém neřeší, ale jen potlačují. Chtěla jsem na sobě pracovat. Dohodly jsme se tedy, že si budu psát deník o tom, jak se cítím, co mě trápí a budu docházet na další sezení, kde se mnou můj stav a rozpoložení vždy probere. Tam jsem docházela až do začátku pandemie každé 2-3 týdny. Vždy jsem odcházela ze školy dříve, ale nikdy nikdo nevěděl proč.

Bohužel moje doktorka byla pouze dětská, a tak jsem po skončení pandemie musela skončit i léčbu u ní. Od té doby se neléčím nikde, bojuju a snažím se, co to jde.

Po diagnostikování těchto problémů jsem opravdu netoužila po tom, nahnat si tím pozornost. Bylo to právě naopak, styděla jsem se za to, připadala jsem si strašně. Úzkosti mě přepadaly i nadále a já měla pocit, že už nikdy nebudu normálně žít. A to až někdy do poloviny pandemie, kdy se o úzkostech, depresích a celkově o psychickém zdraví začalo konečně mnohem více mluvit a na povrch začalo vycházet, kolik lidí ve skutečnosti nějakou takovou nemocí trpí.

Kdo to ale nikdy nedokázal pochopit, byla moje rodina. I přesto, že mám doma několik vyjádření od psychologů, nikdy nedokázali pochopit, že to, že se nesvléknu do plavek a nepůjdu v nich na koupaliště není proto, že nechci. Prostě to nedokážu. Že to, že mnohdy nevyjdu ani mezi lidi není proto, že bych byla líná vystrčit nos z domu. Že to, že se hroutím kvůli každé maličkosti není proto, že bych byla herečka. Že to, že je mi před nějakou velkou událostí, před něčím, čeho se bojím, špatně, třesu se a mnohdy mám pocit, že se nemůžu ani nadechnout není proto, že jsem se ráno nenajedla. Jsou to věci, které nedokážu ovlivnit, můžu se jen snažit s nimi pracovat a zmírnit jejich následky.

Nechápu, jak někdo může takové věci zlehčovat, tvrdit mi, že jsem herečka nebo že si pořád jen stěžuju. Rodina vlastně ani nevěří všemu tomu, co se mi v životě stalo, šikaně a tomu, že se mi kluci posmívali, že se se mnou nikdo nechtěl bavit a každý mě využíval jen pro svoje dobro. Přijde mi to trochu směšné nevěřit něčemu, co se očividně stát muselo, aby to na jejich dítěti zanechalo takové následky.

Dnes už mi tolik nevadí o tom otevřeně mluvit, při osobním kontaktu s lidmi se mi o tom stálé mluví trochu hůř, ale stojím si za tím, že by se o tom mělo mluvit. Měl by se na to brát ohled i ve školách, protože to, jak se člověk cítí psychicky, je stejně důležité jako to, jak se cítí fyzicky. Psychické problémy nebo sezení u psychologa či psychiatra z nikoho nedělá blázna. Ani pobyt v psychiatrickém zařízení z vás blázna neudělá. Je to úplně stejné, jako když má člověk jakoukoliv jinou nemoc a dochází na léčbu nebo je hospitalizován v nemocnici.

Svět by byl naprosto jiným místem, kdyby se lidé vzájemně respektovali, podporovali a nezlehčovali problémy druhých.