nemusíš se omlouvat ani obhajovat!

 Proč články na blog začnu psát vždy když jsem naštvaná nebo je mi psychicky špatně, to je téma samo o sobě. Dneska je to ta první možnost a chci si tu s vámi popovídat o něčem, co mě štve už strašně dlouhou dobu.

Pocit viny a neustálá potřeba si něco omlouvat a obhajovat se.

Lidé v mém okolí ani moji rodiče v určitých věcech nikdy nebyli úplně respektující, což na mě mělo svým způsobem postupem času větší dopad, než jsem si původně myslela, že by mohlo mít. Tahle forma nerespektování postupně přerostla v časté pocity viny z naprosto běžných věcí. A bojovat s tím je mnohem těžší, než by se mohlo zdát.

Postupem času jsem se cítila provinile za každou věc, se kterou mě okolí nebo rodiče konfrontovali a já měla pocit, že si to musím před nimi nějak omluvit, obhájit se, proč jsem to udělala. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen jakýsi vsugerovaný pocit uvnitř mě, postupně jsem ale zjistila, že se ode mě ta omluva a obhajoba skutečně očekává. A tyto situace se začaly objevovat opakovaně a ten začarovaný kruh, kdy si člověk začne připadat uzavřený, nesvobodný, se začal pomaličku uzavírat. 

V následujících řádcích a odstavcích se spolu podíváme na pár nejčastějších situací, ve kterých přichází očekávání, že si danou věc před okolím omluvím a obhájím se. Na pár situací, které jsou provázeny mým nekonečným vysvětlováním daného problému – které je povětšinou stejně následováno nepochopením a protočením očí.

V jakých situacích jsem nucena si danou věc omlouvat a obhajovat se:

1. Když nejdu do školy

Tahle situace se mi stávala již na střední škole. Pokaždé, co jsem do školy nešla, byla jsem následně konfrontována svými rodiči, s tím "Proč jsem jako do té školy nešla?". Následovalo vysvětlování, že mi nebylo dobře psychicky nebo z ženských dnů – to se samozřejmě setkalo s vlnou nepochopení. Psychika mě na střední škole trápila mnoho a mnoho dní, přesto byly moje problémy brány jako výmluva a způsob, jak zakrýt to, že jsem jednoduše líná. Tato situace by se dala pochopit v případě, kdy jsem ještě nebyla plnoletá. Toto ale pokračovalo i po tom, co jsem dovršila 18 let a pokračuje i v současnosti, kdy studuju vysokou školu.

2. Když si koupím něco nového

Světe div se, ale tato situace se opakuje od doby, kdy jsem si začala vydělávat nějaké peníze (cca 16 let) až do současnosti, takže už pěknou řádku let. I přesto, že už jsem dávno plnoletá a peníze si vydělávám sama, stále si musím před rodiči obhajovat věci, které jsem si koupila. Oblečení, elektroniku, kosmetiku, cokoliv do čeho jsem investovala své peníze. Stále dokola musím rodičům vysvětlovat, proč jsem si danou věc koupila, kolik stála a k čemu mi bude. Odpovědí mi je, že je daná věc zbytečnost a že akorát zbytečně utrácím. Následuje pocit viny, že jsem utratila SVOJE peníze za věc, kterou jsem si SAMA přála.

3. Když nejdu do práce

Některé dny se psychicky ani fyzicky necítím na to, strávit celý den v práci. V práci, kde musím dennodenně mluvit s lidmi. V práci, kde dennodenně nachodím 12-14 km. V práci, kde zvedám těžké bedny s ovocem a potravinami. Mým rodičům se to nezdá, protože oni sami celý život dělají manuální práci, já sama ale vím, kde mám hranice. Jsou dny, kdy po celém týdnu v práci nemůžu bolestí zvednout ruce. Dny, kdy mě extrémně bolí hlava ze sluníčka. Dny, kdy se nemůžu ohnout z bolesti zad. To vše si ale musím před okolím omluvit a obhájit. A reakce mých rodičů? Nepochopení. Odpovědi, že jsem akorát lína, ho*no vydržím, radši se nechám živit a budu se válet doma. Každý máme limity, já kromě těch fyzických musím brát velký ohled i na ty psychické, musím svoji sociální baterku dobíjet častěji, musím se přemlouvat, abych zvládla každý den mluvit s lidmi a byla na ně milá.

4. Když jsem celý den doma

Když je mi psychicky špatně nebo mám za sebou psychicky náročný den, snažím se zůstat doma, dobít baterky, zpomalit a udělat si klidný den pouze sama pro sebe. Jaká je reakce okolí? Nepochopení. Dostávám odpovědi, že jsem líná, že se vymlouvám, že jsem teda pěkně nudná nebo, že oni sami žádný takový den taky nemají, tak k čemu bych ho potřebovala já. Přichází opět pocit viny, výčitky, omlouvání a obhajování se.

5. Když nejsem produktivní

Občas se mi stává, že naslibuju splnění více povinností, než je v mých silách, a tak jednoduše vše nestihnu podle plánu. A nebo mám psychicky špatný den a celý ho proležím v posteli a neudělám vlastně nic. Nic do školy, nic v domácnosti, jednoduše nic. Opět přijde ta chvíle a s ní otázka "Proč jsi to jako neudělala, na tebe se vůbec nedá spolehnout.". A přijde omlouvání se a obhajování se. To, že jsem z nějakého důvodu nesplnila celý to-do list přece neznamená, že jsem nespolehlivá nebo nezodpovědná. Jediné, co to znamená je přece to, že jsem třeba měla špatný den nebo jsem na něco zapomněla nebo jsem něco nestihla.

6. Když mám na něco odlišný názor

Kvůli tomuto bodu jsem začala potlačovat svoje názory a začalo mi dělat obrovský problém vyjádřit svůj názor někde na veřejnosti, mezi lidmi nebo i když se mě na něj jen někdo zeptá. Raději řeknu, že nevím, že nemám názor nebo si o tom nemyslím nic, než abych si musela omlouvat danou věc a obhajovat se důvody, proč si myslím toto a ne tamto. Přitom jsem dřív, co se názorů týče byla poměrně sdílný člověk, mám široký záběr, co se znalostí týče, takže jsem dokázala diskutovat a bohaté škále věcí. To se ale změnilo po častějších konfrontacích s tím, že můj názor hloupý (nebo ještě něco horšího), že někdo nechápe, jak něco takového můžu říct nebo, že můj názor nikoho nezajímá.

Nevím, jestli se to dá považovat za vlastnost, ale pokud ano, tak je to neskutečně mizerná vlastnost, ale ještě horší je fakt, že od rodiny a okolí bych očekávala podporu a ocenění a ne konfrontaci a nepochopení. Nejhorší na tomto postoji je, že sama bych se takto přirozeně nikdy nechovala, vše je vyvoláno uměle tím, že konfrontace jsou prováděny s tím, že se ode mě určitá omluva a obhajoba očekává.

Moc dobře vím, že prostě nemusím. NEMUSÍM si nic omlouvat! NEMUSÍM se obhajovat! NEMUSÍM nikomu nic vysvětlovat!

Je to můj život a můžu si v něm v rámci možnosti dělat, co chci, můžu říkat co chci, můžu si kupovat, co chci, protože ten život žiju JÁ a ne moje okolí!