proč jsem vždy ta špatná?

 Poslední roky často přemýšlím nad tím, proč jsem stále ta špatná, ta horší. Přemýšlím nad tím, proč mě okolí vidí jako špatného člověka.

V životě jsem nikdy neměla pocit, že jsem v něčem dobrá – a když už mi okolí na pár minut umožnilo si něco takového myslet, vzápětí přišel někdo lepší – moje sestra, sestřenice, kamarád/ka, spolužák/čka. Ve všem jsem skončila jako průměrná (někdy dokonce podprůměrná). Celý život jsem toužila po uznání, po obdivu, po pocitu, že jsem v něčem fakt dobrá, po utvrzení v tom, v čem jsem byla nejistá, po motivaci, která by mě nutila se dané věci dál věnovat a rozvíjet se.

Místo toho se mi naopak dostávalo opakovaného utvrzení se v tom, že jsem ve všem ta horší, že to já jsem ta špatná. Že jsem ta líná, neschopná a ta, co je k ničemu.

Že jsem ta divná, protože jsem neměla žádný normální vztah.

Že jsem ta sobecká, protože nechci mít děti.

Že jsem ta k ničemu, protože jsem nezvládla zkoušku na první pokus.

Že jsem ta líná, protože nevydržím v práci ani týden vkuse.

Že jsem ta nudná, protože nechodím mezi lidi.

Že se málo snažím, protože nemám samé jedničky.

Že ničeho nedosáhnu, protože mám psychické problémy.

Bolí to? Jo. Zajímá to někoho? Ani náhodou.

Proč prostě nemůžeme v každém vidět to lepší a ne to nejhorší? Proč se snažíme v každém vidět vlastnosti, které dotyčný vlastně ani němá? Proč nemůžeme přestat ostatní soudit? Proč nemůžeme kritizovat nejprve sami sebe a potom až ostatní? Proč musíme ostatním nevědomě ubližovat větami, které jim říkáme?

Proč rodiče srovnávají svoje děti s jejich sourozenci, sestřenicemi, bratranci a dětmi svých kamarádů a následně je učí, že porovnávat svůj život s životy ostatních je špatné?

Nikdy jsem nebyla a nejspíš ani nikdy nebudu dokonalá. Nikdy nebudu umět vše, na co sáhnu. Nejspíš ani nikdy nebudu vydělávat šestimístné sumy nebo žít v luxusní vile na Maledivách nebo v Miami. Ale to přece neznamená, že si zasloužím být souzena, porovnávána, kritizována a považována za tu horší. Nic z toho ze mě přece NEDĚLÁ špatného člověka.

I přesto, jak moc sebekritická umím být, sama sebe nevidím jako špatného člověka. Vidím špatné vlastnosti, ale vidím i mnoho těch dobrých. Tak proč je nevidí i okolí?

Proč mě okolí nevidí jako tu ambiciózní holku, která má chuť a odvahu bořit stereotypy?

Proč mě okolí nevidí jako tu silnou holku, která se nikdy nevzdala?

Proč mě okolí nevidí jako tu přátelskou a obětavou holku, která je tu vždy pro ostatní?

Proč mě okolí nevidí jako tu starostlivou holku, která se snaží, aby se všichni v jejím okolí měli dobře?

Proč mě okolí nevidí jako tu tichou a klidnou holku, která příliš nemluví, aby mohla naslouchat?

Proč mě okolí nevidí jako tu bojovnou holku, která přežila vše, do čeho jí okolí dostalo?

Proč mě okolí nevidí jako tu kreativní a idealistickou holku, která má stále plnou hlavu nápadů?

Tolik bych si to přála. Tolik bych si přála, aby alespoň někdo uměl ocenit moji snahu, aby někdo věřil všemu, čím jsem si prošla. Tolik bych si přála, aby mě někdo pochválil, dal mi sebemenší kousek svého uznání. Tolik bych si přála, aby přišel někdo, kdo by mě utvrdil v tom, že nejsem k ničemu – kdo by mi dal naději, že mám šanci toho tolik dokázat.

Tolik bych si přála být enough. Být alespoň pro někoho dost dobrá.