pod nadvládou emocí

Občas si říkám, že sama sebe nepoznávám. Že ani po tolika letech nedokážu odhadnout svoje reakce, svoje rozhodnutí. Porozumět svému tělu může být někdy náročné a o to těžší může být porozumění své mysli. Pochopit svoje emoce může být někdy nemožné. Emoce se někdy mění v řádu desítek minut, někdy přicházejí ve vlnách a některé (citlivější) z nás ovlivňují více, než by bylo třeba.

Já sama jsem jeden z těch lidí, kterým emoce dokáží zamotat celý život a ovlivňují mě víc než dokážu ovlivnit já je. Nutno podotknout, že to v určitých případech má své výhody, jako třeba to, že člověk více vnímá lidi okolo sebe a to jak se ostatní cítí a zároveň je více empatický. I přes několik výhod bohužel převažují nevýhody, kterých je mnohem více. 

Někdy mě i malá nepříjemnost dokáže ovlivnit na dlouhé hodiny, větší špatná zkušenost pak třeba i na několik týdnů. Mám potom pocit nestabilní půdy pod nohama a připadám si, jako když balancuju na okraji skály a čekám, že se každou chvíli zřítím dolů.

Jindy je to zase jako horská dráha, kdy se ve škole v jednu chvíli směju a prožívám nejlepší den svého života a o deset minut později div že nebrečím na záchodech, protože mě opět přepadne pocit nejistoty a toho, že balancuju mezi úspěchem a neúspěchem.

Musím ale vyzdvihnout také ty pozitivní emoce, které mi den naopak zlepšují - ať už je nějaký příjemný zážitek, vzpomínka nebo úspěšný test. K mojí smůle mi ale dobrá nálada vydrží mnohem kratší dobu dobu než ta špatná.

Život je někdy (skoro vždy) jako horská dráha!

Někdy se můžeme cítit špatně, na houby, na nic. Někdy je důvod jasný a jindy se nám zase může zdát, že je to bezdůvodné. Že máme depku jen proto, že to naše tělo zrovna napadlo.

Vsadím se, že většina z vás zná takový ten nepříjemný pocit napětí se kterým se ráno občas probouzíme a které cítíme snad v buňce našeho těla. I tohle napětí se mnohdy může zdát bezdůvodné.

Poslední roky si často pokládám otázku, zda jsou tyhle nepříjemné pocity napětí a úzkosti opravdu tak bezdůvodné a neškodné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vše má někde svůj prvopočátek, jen je občas náročné a složité zjistit kde.

Říká se, že každý známe sám sebe nejlépe, známe se ale natolik, abychom dokázali číst ve svém nitru?

Postavte se před zrcadlo a zkuste se podívat dovnitř sebe, dovnitř své mysli. Zkuste porozumět tomu, co se uvnitř vašeho těla děje. Co ho trápí nebo co mu naopak dělá dobře. Zkuste analyzovat procesy, které se uvnitř vaší myslí odehrávají.

Může se stát, že si s sebou neseme nějaké nevyřešené problémy, že máme uvnitř svého těla vyryté špatné zkušenosti, které nás následují a ovlivňují. Jsou něco jako jizvy, jsou součástí nás. Pokud na sobě takovou jizvu někdy objevíte, je důležité si přiznat, že tam je, nesnažit se potlačit její existenci, jen tak budeme mít možnost s ní nadále pracovat.

Může ale nastat situace, kdy jednoduše nemáme dostatek energie a síly a už nedokážeme svým problémům čelit sami. Každý máme jinak tvrdý kořínek, takže nedokážu odhadnout, kolik problémů a starostí už je moc, pro každého je to individuální. Pokud naše trápení začnou ovlivňovat náš každodenní život z větší části než by bylo zdrávo, v takovou chvíli je nejlepší obrátit se na odborníka, vyhledat terapeuta, který nám pomůže. Dnešní společnost si stále mylně myslí, že na terapii chodí pouze "nemocní" lidé a každý, kdo navštíví psychologa je podle okolí hned blázen. To ale NENÍ PRAVDA! Terapii může vyhledat každý, kdo má nějaký problém, žije v nejistotě, čeká ho velké rozhodnutí nebo, chce se někam posunout nebo se jen svěřit a promluvit si.

Nebojme se říct si o pomoc!

Chodit na terapii není ostuda!