Way to selflove

 Poslední roky často přemýšlím nad tím, proč jsem stále ta špatná, ta horší. Přemýšlím nad tím, proč mě okolí vidí jako špatného člověka. V životě jsem nikdy neměla pocit, že jsem v něčem dobrá – a když už mi okolí na pár minut umožnilo si něco takového myslet, vzápětí přišel někdo lepší – moje sestra, sestřenice, kamarád/ka, spolužák/čka. Ve všem jsem skončila jako průměrná (někdy dokonce podprůměrná). Celý život jsem toužila po uznání, po obdivu, po pocitu, že jsem v něčem fakt dobrá, po utvrzení v tom, v čem jsem byla nejistá, po motivaci, která by mě nutila se dané věci dál věnovat a rozvíjet se. Místo toho se mi naopak dostávalo opakovaného utvrzení se v tom, že jsem ve všem ta horší, že to já jsem ta špatná. Že jsem ta líná, neschopná a ta, co je k ničemu. Že jsem ta divná, protože jsem neměla žádný normální vztah. Že jsem ta sobecká, protože nechci mít děti. Že jsem ta k ničemu, protože jsem nezvládla zkoušku na první pokus. Že jsem ta líná, protože nevydržím v práci ani týden v

 Proč články na blog začnu psát vždy když jsem naštvaná nebo je mi psychicky špatně, to je téma samo o sobě. Dneska je to ta první možnost a chci si tu s vámi popovídat o něčem, co mě štve už strašně dlouhou dobu. Pocit viny a neustálá potřeba si něco omlouvat a obhajovat se. Lidé v mém okolí ani moji rodiče v určitých věcech nikdy nebyli úplně respektující, což na mě mělo svým způsobem postupem času větší dopad, než jsem si původně myslela, že by mohlo mít. Tahle forma nerespektování postupně přerostla v časté pocity viny z naprosto běžných věcí. A bojovat s tím je mnohem těžší, než by se mohlo zdát. Postupem času jsem se cítila provinile za každou věc, se kterou mě okolí nebo rodiče konfrontovali a já měla pocit, že si to musím před nimi nějak omluvit, obhájit se, proč jsem to udělala. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen jakýsi vsugerovaný pocit uvnitř mě, postupně jsem ale zjistila, že se ode mě ta omluva a obhajoba skutečně očekává. A tyto situace se začaly objevovat opakovaně a

 Tenhle článek bude nejspíš něco trochu jiného, než na co jste u mě byli doteď zvyklí. Bude to pro mě taková hodně srdeční záležitost a pro mě samotnou je to takový malý důkaz toho, že se moje tvorba někam   posouvá. Dostala jsem svoje první nabídky na spolupráce! V průběhu prosince mě oslovily 3 firmy/společnosti s nabídkou spolupráce. Pro mě samotnou to bylo možná až trochu šokující, vlastně jsem vůbec nečekala, že něco takového přijde a už vůbec ne teď. Abych v krátkosti shrnula, o co se jednalo. Nebudu zmiňovat konkrétní informace, dvě mi přistály v Gmail, obě společnosti byly zahraniční a jednalo se o značky, které se zabývají výrobou suplementů na cvičení. O jedné značce jsem párkrát už nikde slyšela, nicméně nijak více jí neznám ani o ní příliš nevím. Druhou značku neznám vůbec. Abych to příliš nekonkretizovala, spolupráce s oběma těmito značkami funguje na podobný způsob jako třeba Aktin, Wolfnation nebo Gymshark. Třetí a v pořadí poslední nabídka spolupráce se mi objevila v DM

 Už několikrát jsem se na instagramu zmínila, že co se týče Vánoc, jsem úplný Grinch a nenávidím cokoliv, co je s nimi byť jen trochu spojené. A protože je to věc, na kterou jste se mě často ptali vzhledem k tomu, že mít takovou nenávist k Vánocům asi není úplně obvyklé, rozhodla jsem se o tom napsat místo příspěvku rovnou celý článek. Přemýšlela jsem, jak bych tohle téma měla správně uchopit, aby to bylo pochopitelné pro všechny a rozhodla jsem se, že nejlepší bude rozepsat vše v jednotlivých bodech co a proč mi vadí. Nechci moc protahovat úvod, takže to vezmu zkrátka. Vánoce nesnáším už opravdu od dětského věku, řekněme, že někdy od doby, kdy jsem pochopila, že žádný Ježíšek neexistuje a zároveň jsem začala mít takový ten všeoecný rozum a přehled (troufnu si říct, že okolo takových 12 let), v tomto věku se u mě začaly také postupně rozvíjet psychické poruchy a začala jsem na sobě vidět první projevy, jen jsem tomu v tomto věku nedávali žádnou váhu. Začaly mě trápit úzkosti, stres a n

Občas si říkám, že sama sebe nepoznávám. Že ani po tolika letech nedokážu odhadnout svoje reakce, svoje rozhodnutí. Porozumět svému tělu může být někdy náročné a o to těžší může být porozumění své mysli. Pochopit svoje emoce může být někdy nemožné. Emoce se někdy mění v řádu desítek minut, někdy přicházejí ve vlnách a některé (citlivější) z nás ovlivňují více, než by bylo třeba. Já sama jsem jeden z těch lidí, kterým emoce dokáží zamotat celý život a ovlivňují mě víc než dokážu ovlivnit já je. Nutno podotknout, že to v určitých případech má své výhody, jako třeba to, že člověk více vnímá lidi okolo sebe a to jak se ostatní cítí a zároveň je více empatický. I přes několik výhod bohužel převažují nevýhody, kterých je mnohem více.  Někdy mě i malá nepříjemnost dokáže ovlivnit na dlouhé hodiny, větší špatná zkušenost pak třeba i na několik týdnů. Mám potom pocit nestabilní půdy pod nohama a připadám si, jako když balancuju na okraji skály a čekám, že se každou chvíli zřítím dolů. Jindy je

 Tím, že v České republice nejsem spokojená, se netajím. Stejně jako tím, že se rozhodně necítím jako vlastenec. Každá země má své mouchy, ale poslední roky mám pocit, že Česko funguje stylem z bláta do louže. Nic se tu neřeší, nic se tu nemění. Na lidi se vysloveně kašle. V dnešním článku bych vám chtěla shrnout fakta, kvůli kterým nejsem v naší zemi spokojená i přesto, že jsem v životě nepřekročila její hranice. Pojďme si představit pár těch pro mě nejdůležitějších faktorů. Upřímně moc nevím čím začít, nejde to brát úplně postupně nebo od nejzávažnějšího po méně závažné. Nízké mzdy Vezmu to zkrátka. Peníze. Rozhodně to není nic, co by se měl člověk stydět říct. Myslím, že většina lidí v naší republice má ví, že ty mzdy prostě nízké jsou, to není žádná domněnka, ale fakt. Zároveň je to jedna z věcí, která mě štve asi nejvíc, nedokážu si představit v budoucnu žít stylem z ruky do huby, kdy dám třičtvrtě mzdy za nájem bytu (pokud na něj vůbec budu mít). Minimální mzda 16 200,- Kč mi jak